Americký režisér Robert Wilson považuje sám sebe za architekta. Nerežíruje. Nesnaží se designovat. Forma pro něho není koloratura, ornament, ozdoba, nýbrž akt konstrukce.

Wilson každé představení znova a znova od počátku (arché) vytváří jako autentický svět, v němž se sice objevují totožné prvky jeho specifické, stylové řeči (zářivky, nalíčené obličeje, strojový pohyb herců, zvláštní rytmus obrazů...), ale který má vlastní logiku, texturu, emoce, život.

I když obrazová báseň 1914, zdánlivě zachycující jen známé válečné téma, využívajíc přitom společné inspirace Haškovým Švejkem a Posledními chvílemi lidstva Karla Krause, z vnějšku silně připomíná předchozí Wilsonovu pražskou režii Věci Makropulos, je v jádru naprosto odlišná.

Inscenace 1914 zpřítomňuje práci válečného stroje, v němž jsou lidé součástkami, na nichž ani tak nezáleží, které ale nakonec – když se stroj rozbije – získávají svou cenu.

Proto také představení jako stroj pracuje: proto ten mechanický pohyb známý z pouťových střelnic, proto onen zmechanizovaný, zrychlený rytmus filmové grotesky.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.