V naší domovině je více dobra než hnusu, a absolutní hnus v naší domovině snad ani nenalezneme, toto přesvědčení je pevnou součástí mého světonázoru, zatímco celostátně známý herec Stanislav Majer, ročník 1978, muž v nejlepších letech a herec na vrcholu své kariéry, v jehož případě je zvykem při každé příležitosti opakovat, že se jedná nejen o herce, nýbrž i o vyučeného a praktikujícího truhláře, pohledný člověk, na kterého se v předsálích divadel lepí ženy a ve sféře výkonného umění zástupci oněch dvou zdánlivě protichůdných světů, světa malých divadelních scén na straně jedné, světa televizních seriálů a bulvárního tisku na straně druhé, můj vrstevník, pro kterého jsem na přání režisérky Polívkové, jež ve mně a v Majerovi mylně viděla podobné lidské typy s podobnou historickou zkušeností, sepsal text s názvem Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, si myslí, jak jsem zjistil z rozhovoru s režisérkou Polívkovou a později i se samotným Majerem, něco jiného, z mého hlediska velmi komického. Opakuji, v naší domovině je více dobra než hnusu, a absolutní hnus v naší domovině snad ani nenalezneme, toto přesvědčení je pevnou součástí mého světonázoru, zatímco Majer: V naší domovině je více hnusu než dobra, a absolutní hnus je tady na denním pořádku, stačí se podívat na stav domoviny, na politickou reprezentaci domoviny, na povšechnou kulturu v domovině, a pak domácí situaci, politickou reprezentaci a povšechnou kulturu srovnat se situací, politickou reprezentací a povšechnou kulturou v domovinách v bližším či vzdálenějším okolí.

Podle Majera a jemu podobných je dnes lépe v cizí domovině, venku, podle mne je i dnes lépe v naší domovině, tady. Podle mne, podle Majera… Majer se řídí víceméně citem, intuicí, já se, stejně jako Majer, řídím víceméně citem, intuicí, jistě však jiným citem a jinou intuicí. Majer, když vyjde, po citu, intuitivně dojde k našim hranicím a překročí je, zatímco já dojdu obloukem přes jižní kraje domoviny zpátky do hlavního města. Majer věci vnímá po novu, já postaru. Zatímco on spolu s částí svých vrstevníků vnímá čtyři sousední domoviny a všechny další země, kolik jich na světě je, jako svá možná působiště, útočiště, já je postaru vnímám jako čtyři stěny krabice či bedny, v níž právem, osudovým právem, právem osudu jsem, a mluvím o ní pokud možno v dobrém, ať už tady je toho nepěkného a nedobrého kolik chce.

Majer a jemu podobní si zjednodušeně řečeno myslí, že všechno je možné, že hodně je možné, že něco je možné. Majer a jemu podobní jsou přesvědčeni, že člověk může mít domov tam, kde si ho vybere. Majer a jemu podobní nemají rádi slova „národ“ a „vlast“, a dokonce slovo „domovina“ je Majerovi a jemu podobným proti srsti, protože i toto milé slovo Majerovi a jemu podobným pravděpodobně připomíná německé, dnes již téměř zapomenuté slovo „Heimat“.

Herec a truhlář Stanislav Majer je typ, a stejně tak naše domovina. Zatímco já se domnívám, že naše domovina je i přes své nešvary z těch domovin, v nichž je k nalezení více dobra než hnusu, a absolutní hnus v naší domovině snad ani nenalezneme, herec a truhlář Stanislav Majer se domnívá, že s naší domovinou se to dnes má právě naopak. Zatímco já dále věřím, že všude dobře, doma nejlíp, s tou výhradou, že existují země, v nichž není dobře, země, v nichž je více hnusu než dobra, čili že doma, tady, nejlíp, tečka, Majer a jemu podobní chtějí za současného stavu domoviny ven, do zahraničí, pryč z ciziny.

Jak nazvat takového člověka? Co je to za typ? Nevděčník? Slepec? Kosmopolita? Nebo je to v domovině skutečně k nesnesení?

Co je naše domovina, kdy a jak vznikla, jak se stala?

 


Ukázka pochází z divadelní hry Davida Zábranského nazvané Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, kterou v režii Kamily Polívkové zinscenovalo pražské divadlo Studio Hrdinů s hercem Stanislavem Majerem v hlavní roli. Nejbližší reprízy proběhnou 17. a 18. října a dále 3. a 4. listopadu. Text hry je ve Studiu Hrdinů též k zakoupení samostatně.

Související