Ve věku šestapadesáti let v pondělí po dlouhé nemoci zemřel divadelník a básník Jan Borna. Od roku 1996 byl režisérem a členem uměleckého vedení pražského Divadla v Dlouhé. Specializoval se zde na tvorbu pro děti a na rodinné divadlo.

K Bornovým nejúspěšnějším inscenacím patřilo divadelní setkání s Petrem Skoumalem a jeho dětskými písničkami nazvané Kdyby prase mělo křídla. V Dlouhé se hrálo od založení divadla v roce 1996 až do roku 2013, nakonec dosáhlo téměř 300 repríz.

„Celý život nenávidím takové to divadlo pro děti, kde se mrckuje, to znamená mluví se s dětmi jako s malinkými, nebo se na ně šišlá. Na Petru Skoumalovi je úžasné, že si s dítětem povídá jako s rovným,“ vysvětloval Borna v pořadu Před půlnocí České televize.

V něm také popsal, jak představení Kdyby prase mělo křídla vzniklo krátce poté, co se do budovy Divadla v Dlouhé – tehdejšího Divadla Jiřího Wolkera – nynější soubor nastěhoval v druhé polovině 90. let.

„Chtěli jsme lidi naučit do toho divadla chodit, aby pochopili, že to už není ten vybydlený prostor, který navštěvovaly jen dopoledne školy, ale že tam působí parta sympatických lidí s nějakou energií, a že jsou dokonce tak šikovní, až je má rád i Petr Skoumal,“ říkal Borna a líčil, v jakém stavu tehdy divadlo bylo. „Přes všechny dlažby nalepené linoleum, všechny rohy špinavé. Začali jsme tím, že si herci vymalovali šatny.“

Petr Skoumal zemřel v září 2014, nyní tak odešel i druhý tvůrce populární inscenace.

Mnoha ocenění se v Dlouhé dočkala také Bornova divadelní revue podle Malé vánoční povídky Ludvíka Aškenazyho Jak jsem se ztratil. Tento "retromuzikál" v hlavní roli s Pavlem Tesařem vypráví o klukovi, který se ztratí 24. prosince, bloudí Prahou a postupně se dostane mezi čerty do pekla, potká lampáře, holčičku prodávající zápalky či mluvícího koně. Inscenace v nominacích na Cenu Alfréda Radoka roku 2000 obsadila druhé místo.

"Malá vánoční povídka je v Bornově úpravě nejen milým ztvárněním polokouzelného dětského světa fantazie, který Aškenazyho předloha tak mile nabízí, ale je také plná retrokostýmů šedesátých let a populárních písniček té doby," napsaly v recenzi představení Hospodářské noviny.

Režijně se Jan Borna hlásil například k Ivanu Vyskočilovi, který ho naučil „vnímat divadlo ne jako dokonalou nápodobu reality, ale jako metaforické vyjádření vztahu k tomu, co žiju“, a také k Evaldu Schormovi. „Každý herec si myslel, že na to všechno přišel sám, aniž by tušil, že šel po cestě, kterou mu otevřel Evald,“ říkal.

Sám sebe v Dlouhé popisoval jako „člověka, který vytváří předpoklady pro tvorbu kolektivu“.

Než by herce přísně vedl, Borna jim raději nechával prostor pro vlastní vyjádření. „V divadle se lidská energie umí navzájem až znásobit. A když se sejde parta, kde se ta energie navzájem nabaluje, dostává se k výsledkům, na které by jeden člověk nestačil,“ říkal.

Borna také zdůrazňoval, jak důležité pro Dlouhou bylo, že se zde od začátku střídal s tandemem režisérky Hany Burešové a dramaturga Štěpána Otčenáška. „Lidem jsem říkal, že dělám takový vyšší populár, zatímco Hana Burešová se věnuje spíš velkým klasickým tématům. Věříme, že dohromady je to pro diváka zážitek, přijít do stejného divadla za velkou stylovou i tematickou růzností,“ tvrdil.

Jan Borna vystudoval teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a režii na DAMU. Byl členem Volného spojení režisérů, v letech 1985 až 1986 režíroval v brněnském HaDivadle.

„Po prvním ročníku mi na DAMU radši dali individuál, abych je tam už neobtěžoval. Já jsem si domluvil stáž v HaDivadle a zůstal jsem tam čtyři roky. To pro mě bylo zásadní,“ popisoval v profilovém rozhovoru pro časopis Revolver Revue.

Později Borna působil v královéhradeckém loutkovém divadle Drak či v pražském Dejvickém divadle. Tam už se vyskytoval s herci Janem Vondráčkem či Tomášem Turkem, s nímž předtím působil v HaDivadle.

„Až v Dejvicích jsem se zastavil a začal pracovat koncepčně. Zjistil jsem, že cesta budování souboru je mi blízká, ale po třech čtyřech letech už to dál nešlo. Začali jsme narážet na limity provozu malého divadla. Jako z nebe přišla možnost ucházet se v konkurzu o Divadlo v Dlouhé, tak jsme se rozhodli ji využít,“ vysvětlil Borna v Revolver Revue, jak tehdejší dejvický soubor roku 1996 přešel do Dlouhé. Tam se spojil s režisérkou Burešovou a dramaturgem Otčenáškem, kteří se ve stejné době oddělili od smíchovského Labyrintu.

Hned v první sezoně kromě Bornova Kdyby prase mělo křídla zaujali Koncem masopustu dramatika Josefa Topola, který režírovala Burešová. Ve druhé sezoně zde Jan Antonín Pitínský nastudoval jevištní přepis románu Thomase Manna Kouzelný vrch, dále Dlouhá uvedla třeba Crommelynckova Velkolepého paroháče s Karlem Rodenem. Nová scéna měla rychle úspěch u diváků i kritiků.

Jan Borna kromě působení v Dlouhé již od roku 1990 vedl ateliér herectví na katedře alternativního a loutkového divadla DAMU.

Rovněž byl autorem několika básnických sbírek, vydal tituly Malé prosby, Veselá čekárna, Krajina nad parapetem, Na dosah či O lásce a o ničem. „Psal jsem celá léta, ale vydávat jsem začal pozdě. Vždy mi připadalo, že jako já píše téměř každý,“ říkal.

V básních Borna psal také o své nemoci – už začátkem 90. let ho stihla roztroušená skleróza. „Až když mě přepadla, pokusil jsem se přes poezii o tenhle jedinečný zážitek nějak rozdělit. Jak přistoupit na to, že jste se dostal do situace, která vlastně nemá východisko, a přesto pro vás může být obohacující?“ ptal se Borna v rozhovoru pro Českou televizi.

„Na cestě, po které pajdáte a jezdíte na vozíku, můžete potkat spoustu lidí, kteří vám pomohou a zažijete s nimi krásné chvíle, které tenhle váš handicap osvobodí. Začnou se chovat normálně, pěkně, vstřícně. A zažijete spoustu krásných chvil lidské vzájemnosti,“ říkal.

Tuto neděli 22. ledna měl Borna v Dlouhé pokřtít svoji šestou sbírku veršů nazvanou Psáno očima, kterou vydává nakladatelství Dybbuk.

Související