Slepě milující mytická Médeia pomáhá Iásonovi získat zlaté rouno a při tom se dopouští zločinů. Když ji osudový muž zradí s jinou ženou, Médeia zabije i vlastní děti, aby se mu pomstila.

Proměna vášnivé lásky ve vypjatou odplatu opakovaně inspiruje tvůrce k novým pohledům na hraniční vztah muže a ženy. Nejslavnějším zpracováním Médeina příběhu a většinou i východiskem k pozdějším variacím je stejnojmenné Euripidovo antické drama. Novou verzi v režii Jana Nebeského dnes v pražském divadelním prostoru DUP39 uvede spolek Jedl.

Scénář, jejž napsala herečka Lucie Trmíková, také cituje několik literárních zpracování mýtu, případně pracuje s jejich motivy. Opírá se o texty starořímského dramatika Senecy, Oscara Wilda či autorů z 20. století Jeana Anouilha, Christy Wolfové nebo Ingeborg Bachmannové.

Nebeského režie Médeie naznačuje, že k obsahu mýtu se lze přiblížit jen naší autentickou zkušeností. Soustřeďuje se na momenty vztahu muže a ženy, jež známe z běžného života a sedaček obývacích pokojů. Zároveň je ale zobecňuje na úrovni archetypů, mužského a ženského principu. Vizuální banalitu manželského soužití tak posouvá přirozeně, dokonce s humorem, k velikosti a patosu původní antické tragédie.

"Je to krize dlouhého manželství," shrnuje základní situaci scénáře lapidárně David Prachař, představitel Iásona. "Za ty dva tisíce let od doby, kdy Médeiu Euripides napsal, se ta instituce nikam neposunula a lidé jsou, jací jsou," dodává, že díky tomu také stále můžeme rozumět příběhům antických dramat − to, co dnes prožíváme, je v nich obsaženo překvapivě živě.

Pro Lucii Trmíkovou, která hraje Médeiu, je zásadní otázkou, jak se mohlo ztratit to, co dva lidé měli mezi sebou, kam zmizela jejich láska. Inscenace podle ní ukazuje dva přístupy k řešení vyprázdněnosti vztahu, mužský a ženský: "Ona do toho jde nenávistí, on rezignuje − už mi dej pokoj. Ona se nevzdá a on to pouští."

Dvojice v podání Lucie Trmíkové a Davida Prachaře oproti zaběhlé představě o Médeii a Iásonovi zestárla, což režisér vtipně glosuje. "Je to, jak to dneska všichni znají: najít svůj klid, najít ten nový orientační bod, s tím má zkušenosti mnoho diváků," říká Jan Nebeský. "Dříve to byla krize čtyřicátníků, teď je to krize padesátníků, a jak se to posunuje, za pár let už to budou sedmdesátníci."

Šedesátník Nebeský dnes duchem patří k nejmladším českým divadelním režisérům. Jeho práce vznikají často "na okraji" a mimo kamenná divadla, přesto už od devadesátých let minulého století patří k těm, kteří nejvíc ovlivňují podobu českého divadla a jeho hlavní proud inspirují neotřelými scénickými postupy.

Například mužský a ženský princip v Médeii ztělesňují svou tvorbou "v přímém přenosu" také dva výtvarníci: Igor Korpaczewski a Margita Titlová. "Chtěl jsem ukázat, jak se ženský a mužský svět vizualizuje, jak si ho představit," vysvětluje režisér. Dodává, že pro ženy je − při maximálním zjednodušení − důležitý dotek. Proto Margita Titlová pracuje s hlínou a proto se při tom používá termovize, která barevně snímá doteky jejích rukou. Igor Korpaczewski naopak zosobňuje razantní, radikální, dobyvačný princip a na plátno maluje klackem jako oštěpem.

Jak se dostat do DUP39

Vyrazíme-li od otáčející se hlavy Franze Kafky za pražským obchodním centrem Quadrio, lze po třiceti čtyřiceti metrech chůze směrem k Národní třídě narazit vpravo na krátkou pasáž s obchody. Na jejím konci, konkrétně na adrese Charvátova 39, je vchod do divadelního sálu DUP39.

Obraz během představení již Korpaczewski maloval v úspěšné inscenaci nazvané Dvojí domov / Z Čepa, která stejně jako Médeia vznikla v rámci spolku Jedl. "Výtvarník je při práci ovlivněn okamžikem představení, textem, který poslouchá, kontextem, který právě žije, i diváky. Tohle mě na tom zajímá, protože je to divadelní," vysvětluje režisér Nebeský.

Podobně se na jeho inscenacích pravidelně podílejí hudebníci − například bubeník Pavel Fajt, klavírista Emil Viklický nebo skladatel Martin Dohnal. Autorem i interpretem hudební stopy Médeie je Jan Šikl.

Spolek Jedl před osmi lety vytvořila trojice Nebeský, Prachař a Trmíková, která se poprvé sešla před šestadvaceti lety v Činoherním klubu během inscenace Euripidovy tragédie Orestés. Všichni tři vnímají Jedl jako příležitost k průběžné spolupráci, byť bez stálého zázemí.

Donedávna spolek působil v prostoru Roxy/NoD, ve Studiu Hrdinů či na dalších místech. Nyní se jeho domovskou scénou stal sál zvaný DUP39 v samém centru Prahy, pár desítek metrů od otáčející se Kafkovy hlavy umělce Davida Černého.

Jedl zde hraje dvakrát do měsíce na pozvání Divadla X10, které tento charismatický prostor bývalého Domu uměleckého průmyslu provozuje. Na květen tu Jedl chystá premiéru inspirovanou Pustinou T. S. Eliota, na konec roku inscenaci z textů Samuela Becketta.

V nedávno zveřejněné výroční anketě Divadelních novin šestaosmdesát recenzentů a divadelníků hlasovalo o největším divadelním zážitku uplynulého roku. Nejvíc jich uvedlo právě dvě inscenace Jana Nebeského: Deník zloděje, který uvedl spolek Masopust, a režii Ibsenovy Nory v Divadle pod Palmovkou.