Herečkou jsem nikdy být nechtěla, říká "správcová z Postřižin" Vašáryová

"Já měla akorát dlouhé vlasy a velké oči. Jistě mám nějaký talent, ale za ten nemůžu. Nepřehánějme." Těmito slovy odbývá svoje nejslavnější filmové role. Daleko víc ji teď rozvášňuje nový slovenský jazykový zákon a intelektuálové, kteří ohrnují nos nad politikou.

V budově Slovenské národní rady, masivní stavbě z minulé éry naproti Bratislavskému hradu, nás tajemník Magdy Vášáryové uvádí do nevelké, anonymně zařízené zasedačky. Je zvláštní čekat na takovém místě na hrdinku Vláčilova filmu Marketa Lazarová, který suverénně vyhrává všechny ankety o nejlepší český snímek všech dob.

Ihned navrhuje češtinu

Přiznávám, že když Vášáryová po chvíli stojí ve dveřích, právě si v duchu promítám svou milovanou úvodní sekvenci, na níž se v třeskuté zimě zprava doleva přes pláň žene vlčí smečka. Po několika záběrech se pak na plátně objeví ona, ještě dětská, křehká, průsvitná, s obrovskýma očima...

O pár desetiletí později Magda Vášáryová vchází do místnosti jako elegantní pěstěná dáma. Sebejistá, přirozená, přátelská, profesionální politička. "Měla jste dobrou cestu? Dala jste si minerálku? Budeme mluvit česky, ať s tím nemáte práci. Tak pojďme," jde hned na věc.

Pro Čechy správcová z Postřižin

Jenže co s tím naděláte? Když Čech pomyslí na Magdu Vášáryovou, má zkrátka na mysli legendární herečku. Nejčastěji se mu vybaví v roli krásné paní správcové z pivovaru ve filmu Postřižiny. Pro nás je navždy zhmotněná v téhle roli, jako muška uvězněná v jantaru. Českým mužům se o ní zdá. Takovou ji milujeme, ať nám to odpustí.

Slovák by věděl, že diplomatky a političky Vášáryové se má ptát na nový jazykový zákon nebo na představu opozice o financování kultury. Že by jí spíš slušela fotka se slovenskou vlajkou na budově Národní rady v pozadí. Zato my jsme dlouho hledali jízdní kolo z padesátých let s pořádnou patinou a pak jsme je vlekli z Prahy do Bratislavy. Přece pro půvabnou paní správcovou, pro tu naši věčnou legendu.

Devatenáct let v divadle

Magda Vášáryová vystudovala sociologii v Bratislavě a chtěla si udělat doktorát. Zároveň se ale čím dál víc prosazovala ve filmu.  Natočila krásný televizní film Něžná, jejž ale dohližitelé nad kulturou poslali kvůli emigraci režiséra do trezoru. Po Něžné totiž přišly nabídky ze zahraničí, ale nikam už ji nepustili.

V divadle strávila devatenáct let. Při rozhovoru teď nenápadně pátrám po nějakém zbytku herecké manýry, ale nic takového Vášáryová ve svém vystupování nemá.

Kolegové z divadla: mezi nás nepatříš

V divadle jí prý kolegové dávali vždycky najevo, že nemá tu správnou školu. Vůbec tak nějak nezapadala. Nepila kávu, nikdy se nenaučila kouřit, nechodila do baru, v pauzách mezi natáčením luštila matematické příklady a četla knihy, nad kterými ostatní kroutili hlavou. Například francouzského katolického autora Teilharda de Chardin.

Pak přišel rok 1989. "Nadechla jsem se, bylo mi čtyřicet, a řekla jsem si, že už to stačilo," vzpomíná lakonicky, jak se dala na diplomacii. Ničeho nelitovala. "Odcházela jsem s pocitem, že mi pořád dávali poznat, že tam stejně nepatřím," tvrdí dnes.

Politiku má za docela běžnou věc. "Nechápu, jak může dnes celá generace intelektuálů prohlásit, že je politika nezajímá," žasne. "Vždyť je to správa věcí veřejných, na kterou platíme daně." Když se řekne sloužit nebo prospívat své zemi, není to pro ni fráze. "Tak jsem vychovaná," tvrdí vážně.

Po Vídni sloužila ještě jako slovenská velvyslankyně ve Varšavě. Z diplomacie odešla před třemi lety. Byla první ženou-velvyslankyní v historii Slovenska, nejdříve v Rakousku, poté ve Varšavě. Dnes tvrdí, že v diplomacii zažila zářné chvíle.

Herci patří za bránu

Její manžel, herec Milan Lasica, o ní říká, že je to praktická žena a dobrá organizátorka. "Ne že bych neznala slovo nestíhám. Ale nikdy nehledám chybu u druhých," usmívá se Magda Vášáryová.

Jako zapálenou političku ji z celého našeho rozhovoru nejvíc zaujme, když navrhnu, aby mi něco řekla o novém jazykovém zákoně, který na Slovensku začal platit od prvního září. "No, pojďte si o tom promluvit," řekne oživeně. Ten zákon jí vadí.

"Je to jeden z prvních zákonů po roce 1989, který je udavačský," vysvětluje svůj postoj. Na to, že všechny nápisy na slovenském území jsou v souladu s novým zákonem, má totiž dohlížet několik lidí na ministerstvu kultury. Nemohou to ale uhlídat, a tak jsou závislí na tom, kolik udání dostanou.

Nechtěla být ani spisovatelkou

Někde jsem si přečetla, že odjakživa chtěla být spisovatelkou. "Ne, to je omyl," opraví mě. V dětství toužila být zdravotní sestrou. Ale vydala už několik knih, navíc vtipně glosuje život na Radiožurnálu. Kritika chválí její vytříbený styl.

Nechtěla by jednou psát na plný úvazek? "Psaním se na Slovensku neuživíte," konstatuje suše. "A potom, vydala jsem teprve pět knih, to je málo na to, abych si směla říkat spisovatelka," dodává skromně.

Vazba k rodišti je silná

Jednou z těch knih je hold starému městu Banská Štiavnica, kde vyrostla. Když Magda Vášáryová mluví o svém rodišti, rozzáří se. Je cítit, jak silná je její vazba k tomuto místu. "Můj estetický horizont je díky němu tvarován románsko-goticko-renesančním stylem," říká. "A můj společenský horizont rozměrem malého města."

V 18. století to bylo druhé největší město uherského království. Když ona tam vyrůstala, bylo to pořád ještě vícejazyčné město, ale jeho sláva odcházela. V Magdě Vášáryové se prý vždycky svářilo rozpadání toho města s vědomím, jak kdysi bývalo slavné, bohaté a svázané se světem.

Z jazyka do jazyka

Její maminka pocházela z německé menšiny, která přišla do horního města před šesti sty lety, ale uchovala si svůj původní, švábský jazyk. Maminka ale mluvila i Hochdeutsch. Děda hovořil na vnučku maďarsky. Vzdělanci ve městě pořád ještě vládli francouzštinou. "Už jako dítě jsem byla zvyklá přecházet z jazyka do jazyka," říká Magda Vášáryová.

"Nadání k jazykům je zvláštní ustrojení mozku. V naší rodině se dědí." Dobrá kvalifikace pro diplomacii. Dnes hovoří Vášáryová osmi jazyky, a to jsem nepočítala češtinu, takže vlastně devíti.

Ježíšmarjá, paní Vašáryová!

Začínáme fotografovat. Paní poslankyně vyskočí do sedla a šlápne do pedálů. Trpělivě krouží po trávníku. Najíždí proti objektivu, mizí v dálce a zase se vrací. Odpočívající milence ani lidi na procházce to nevzruší. Zato se k nám žene česká turistka. "Ježíšmarjá, tohle je paní Vášáryová!" šeptá mi uchváceně. "Krásná paní správcová! No nemám já štěstí?"

Na závěr chce fotograf udělat pár portrétů. Teprve když poslankyni urovná do zvláštní pozice s loktem na řídítkách, dojde jí náš záměr. "Jo, proto jste sem vezli to kolo!" povzdechne si.

"A teď už musím, máme večer hosty," řekne najednou jemně, ale pevně, a opře to zašlé kolo o kmen stromu. Teď tu byla... a už mizí za ohybem cesty.

Nezkrácenou verzi rozhovoru najdete v Hospodářských novinách či v archivu HN.

Data
1967
Marketa Lazarová
Křehká dívka v surovém středověku. Film Františka Vláčila podle románu Vladislava Vančury ji proslavil i málem odradil od umělecké kariéry. Byla ještě hodně mladá a natáčení v těžkých podmínkách daleko od domova ji vyčerpávalo. Vadilo jí také, jak musí herec neustále při práci každého poslouchat.

1980
Postřižiny
Žena, jež rozumí pivu a s potěšením vychutnává radosti života - to je sen mnoha mužů. S gustem si zahrála krásnou manželku správce pivovaru ve filmu Jiřího Menzela podle příběhu Bohumila Hrabala. Postřižiny patří do zlatého fondu české kinematografie.

1990
Velvyslankyně
Na jaře se stala velvyslankyní ČSFR v Rakousku. Pověřovací listiny předala 10. dubna rakouskému prezidentu Kurtu Waldheimovi. Čekala ji spousta povinností, nejen účast na recepcích a přehlížení čestné roty, ale především práce s novými šiframi. Ty dosavadní totiž byly sovětské.

1999
Prezidentská kandidátka
Jako první žena v historii Slovenska kandiduje na prezidentku země. Nenominovala ji žádná politická strana, ale neziskový sektor. "Neberu to tak, že jsem prohrála," říká Magda Vášáryová, "ale pozitivně: svůj hlas mi dalo dvě stě padesát tisíc lidí."

Magda Vášáryová
(*1948 v Banské Štiavnici)

Politička, bývalá herečka a diplomatka, zasedá ve Slovenské národní radě a je stínovou ministryní kultury za Dzurindovu stranu SDKÚ-DS. Hrála v desítkách filmů, proslavily ji role křehkých dívek, Markety Lazarové či Mahuleny, a postava energické správcové pivovaru z Postřižin. Po roce 1989 opustila úspěšnou kariéru herečky a rozhodla se pro diplomacii. Byla československou velvyslankyní v Rakousku a po roce 2003 reprezentovala Slovensko jako velvyslankyně v Polsku. Před deseti lety kandidovala na slovenskou prezidentku. Napsala pět knih. Žije v Bratislavě.