Pokud letošní filmový rok někomu patří, je to Michael Haneke. Nejvýraznější rakouský režisér se svým aktuálním snímkem Bílá stuha, tíživým dramatem odehrávajícím se v předvečer první světové války v protestantském severním Německu, sbírá jednu cenu za druhou. Právem.

Minulý týden Haneke ovládl Zlaté glóby, v prosinci získal v německé Bochumi prestižní cenu Evropské filmové akademie, loni nadchla Bílá stuha porotu v Cannes.

I nadcházející oscarová sezona dá zřejmě kritice jednoznačně za pravdu - Bílá stuha je filmem letošního roku. Byť rozhodně není filmem pro každého.

Poté, co Hanekeho koprodukční novinka před dvěma týdny zahájila českou filmovou přehlídku Projekt 100, zamířila nyní Bílá stuha konečně i do běžné české distribuce.

Oscarový potenciál jinak jednoznačně klubového snímku odhalili i provozovatelé některých multiplexů - černobílý dvouapůlhodinový film je k vidění například v síti multikin Village Cinemas.

Bílá stuha se zřejmě stane vrcholem Hanekeho tvorby. Znepokojivý, složitě vyprávěný příběh bigotně věřících obyvatel malé severoněmecké protestantské vesnice, kteří se náhle stávají terčem řady nevysvětlitelných útoků a neustále se stupňující brutality, Haneke vypráví prostřednictvím vzpomínek bývalého venkovského učitele.

V několika vzájemně se prolínajících rovinách a dějových liniích však mnohé zůstává nedořečeno.

Umně a s pedantickým smyslem pro detail režisér rozkrývá složité a mnohdy patologické vztahy mezi obyvateli vesnice, ale také příčiny mysteriózních úkazů a jevů, kterých jsou vesničané svědky.

Odkrývání jednotlivých dílků mozaiky je precizní analýzou rozpadu základních společenských hodnot v německé předválečné společnosti, jejího skrývaného, dlouho potlačovaného pokrytectví, falešně vzývané morálky, bezobsažného pánbíčkářství.

 

Zároveň tak Haneke obnažuje samou podstatu největších válečných konfliktů dvacátého století. Zlo, beznaděj a citová i materiální vyprahlost, které později vyústí i v nacistický teror, mají své kořeny právě tady - v sešněrované, asketické komunitě jen zdánlivě dodržující pravidla desatera a přísně sestavené žebříčky společenských hodnot.

A především v její esenciální jednotce: v na oko ctihodných, spořádaných a bohabojných rodinách, upjatých rodičích a jejich dětech, dennodenně podrobovaných despotické výchově, psychickému i fyzickému týrání. Právě tady, pod autoritářskou šikanou rodičů i pastorů, se rodí bezvýchodnost, jež je později zárodkem nepochopitelné krutosti.

Haneke příběh Bílé stuhy, tohoto zdánlivého symbolu dětské nevinnosti a čistoty, vypráví s obvyklým chladným odstupem. Ponurou atmosféru, jež je vlastní většině jeho filmů, tentokrát ještě podtrhuje působivá výtvarná stránka.

Neviditelné, nicméně od počátku takřka hmatatelné zlo, které se skrývá v podhoubí přísně hierarchizované komunity, je v Bílé stuze stejně statické a znepokojivé jako negativy zaprášených, dlouho exponovaných dobových fotografií. Ty také černobílý snímek svou minimalistickou stylizací zcela záměrně evokuje.

Zda a nakolik se Bílá stuha z Hanekeho díla vyčleňuje, si ostatně mohou čeští diváci ověřit hned příští týden. Distribuční Artcam totiž připravil velkorysou retrospektivu Hanekeho tvorby.

V pražském Francouzském institutu a brněnském Kině Art bude vedle Bílé stuhy k vidění celá škála režisérových nejslavnějších filmů - v čele s dramaty Bennyho video, Sedmý kontinent a Čas vlků.

Související