Rytmus v patách

Podle předlohy Josefa Škvoreckého
režie Andrea Sedláčková
ČT1, 14. 3. od 20.00

Boulevard je jedním z posledních podniků ve městě, kde se hraje jazz. Pravidelně tu vystupuje orchestr se zpěvačkou Marcelou, která se snaží zapomenout na svůj šlechtický původ. Začínají padesátá léta a věcí, na něž musejí zapomenout i ostatní členové kapely, začíná být povážlivě mnoho.

Film Rytmus v patách, jejž na motivy příběhu Josefa Škvoreckého natočila režisérka Andrea Sedláčková, uvede v premiéře Česká televize v neděli ve 20 hodin na prvním programu.

Původní scénář napsal Škvorecký pro ČT podle svých povídek téměř před deseti lety, tehdy se však pro něj nenašel režisér. "Tenkrát se ještě nikomu nechtělo padesátá léta točit," říká dramaturgyně Helena Slavíková.

Připouští i druhý důvod, totiž že se Škvorecký příliš nepotkal se žánrem. "Ten scénář měl spíše prozaické vlastnosti, než aby byl sevřeným dramatem, které drží kauzálně pohromadě," dodává dramaturgyně.

Nedokonalé dílo slavného spisovatele však nakonec neskončilo trapně zdvořilým mlčením. Slavíková scénář poslala do Paříže Andree Sedláčkové a současně režisérčiny filmy na ukázku Škvoreckému do Toronta. Spisovatel rád souhlasil s tím, aby Sedláčková nejen předlohu natočila, ale i přepracovala scénář.

Estébák poslouchá jazz

Režisérka zvolila dvě časové roviny podobně jako Jan Svěrák v Tmavomodrém světě. Dramatický příběh jazzové kapely, jejíž členové se tragicky zapletou do případu inscenovaného státní bezpečností, je jen vzpomínkou vyvolanou v současnosti.

Svobodná přítomnost ovšem nepřináší mnoho úlevy. Šikana a teror totality stále nesou zkažené plody, spravedlnost všude nedosáhla.

Saxofonistu Dannyho Smiřického, jenž se po letech emigrace vrátil zpět do Prahy, kontaktuje bývalý estébák. Chce mu prodat informace o procesu, kterému Danny unikl jen o vlásek. Ještě víc se mu však chce pochlubit svou vášní, již musel za totality skrývat - také má rád jazz.

Jazz Emila Viklického

Příjemněji se nakonec divák cítí - alespoň většinu času - v sekvencích stylizovaných do padesátých let. Energie, s níž jsou poválečná éra, ale hlavně jazzové sekvence ztvárněny, je na filmu tím nejlepším, což rozhodně není z nouze ctnost.

Pečlivé stylizaci nechybí nadsázka, filmaři si návrat do swingového období užili do detailů. Dobové písně aranžoval a nové doplnil Emil Viklický. Zdání autenticity dodává hudbě čistý, příjemně neškolený hlas představitelky Marcely Bereniky Kohoutové.

Naopak profesionálové vykrucují na parketu zakázaný "potápkovský" tanec. Lehká nadsázka umocňuje nostalgii ze soumraku éry, jejíž konec filmové postavy začínají tušit. Bezstarostné jazzování je labutí písní.

Měkká dikce starých filmů

Režisérka svůj scénář se Škvoreckým hojně konzultovala, snad i proto se jí podařilo jeho styl vystihnout. Mladí jazzmani, kteří spolu sdílejí i chudý podnájem, ale také ostatní postavy mluví lehce a přirozeně.

Chvílemi se až zdá, že i jejich dikce je jaksi měkčí, asi jako v prvorepublikových filmech. Škvoreckého oblíbené erotické snění, jemuž propadá jeho alter ego Danny Smiřický, film nahrazuje poetickými milostnými scénami.

Související