Zubní vrtačka obvykle zuby spravuje. V rukou japonského "Viktora čističe", Takeshiho Kitana, však dokáže být i zlá.

Při krvavé dentistické scéně to při večerní premiéře Kitanovy soutěžní novinky Outrage v Grand Théatre Lumiere jenom zašumělo.

Specialista na expresivní výbuchy filmového násilí použil i další režijní značky, které ho celosvětově proslavily: řezání malíčků, zabodnuté jídelní hůlky v uchu, "krvavý balet" ve spršce kulek, blesková amputace jazyka...

Přesto se v Cannes žádný šok nekonal. Kitanovu návratu k jeho břitkému "jakuza" stylu nelze formálně nic vytknout - Outrage ale působí zvláštně chladným dojmem.

Snad i kvůli sebeironickému komentáři: oldschoolová válka tří tokijských mafiánských rodin vypadá v 21. století už trochu démodé. Když gangster přinese jako omluvu svůj malíček, boss mu jej strčí zpět do kapsy - to se už nenosí.

V hodnocení časopisu Screen sklidilo Kitanovo dílo nejhorší ohodnocení ze všech dosavadních premiér. To je už ovšem hodně přehnaný verdikt.

Surreálný debut

Násilí a vraždy paradoxně daleko mrazivěji zapůsobily z jiného soutěžního titulu, kde se čekalo spíše "obrazově vytříbené" umění. Běloruský rodák Sergej Loznica, žijící v Německu, je v hlavní soutěži jediným debutantem.

Loznica však není žádným režijním greenhornem. Hraná novinka Schastye Moye (Moje štěstí) je výsledkem jeho patnáctileté dokumentaristické tvorby, oceněné na mnoha mezinárodních festivalech.

Těžko říci, zda se mix dokumentární kamery a surreálné story ze současného Ruska může líbit porotě, které předsedá "střihoruký" Tim Burton. Aby to bylo ještě nepřehlednější, proplétá Loznica hlavní děj se dvěma příběhy z konce druhé světové války.

Nad hlavním hrdinou (i celým filmem) se od začátku snáší temný stín - kolektivní vědomí ruského národa, v němž režisér nenachází mnoho optimismu.

Zatím nejlepší režie

Každá dějová linka končí v brutálním výronu násilí. Někdy jako odplata, někdy výsledek boje o přežití, někdy zcela nesmyslně. Loznica při hledání lokací pro předchozí dokumenty projížděl autem jednotlivé ruské provincie; hraný debut je výsledkem mnoha jeho setkání se svéráznými postavami v bohem zapomenutých krajích. Některé z nich obsadil i do snímku Moje štěstí.

Loznicův film je v hlavní soutěži zatím nejlepším v tom smyslu, jak silně je z něj cítit pevná přesná režie, až matematicky promyšlená "cesta nikam". Snímek kopíruje nepraktickou infrastrukturu zapadlých vesnic, kde cesty nakonec končí ve slepých uličkách.

Podobně se na své pouti zacyklí i hlavní hrdina - anglický výraz "dead end" tu získává doslovný obrazový překlad.

Od našeho zpravodaje z Cannes