Mnoho filmů jako Tomb Raider, Resident Evil, Doom, Silent Hill, Hitman či Max Payne, které inspirovaly počítačové hry, rozšiřuje nyní akční dobrodružství Princ z Persie: Písky času.

Vzniklo na motivy videoherní série, kterou v roce 1989 zahájila legendární 2D plošinovka o princi, jenž má v hodinovém limitu najít a zachránit sultánovu dceru uvězněnou proradným vezírem.

Strážkyně božské úmluvy

Jordan Mechner, autor a herní designér původní a fanoušky dodnes milované hry Prince of Persia, se scenáristicky podílel i na filmu Mika Newella. Snímek je volně inspirován zápletkou čtvrtého dílu série nazvaného Prince of Persia: The Sands of Time z roku 2003.

Princ neurozeného původu, ale urozené povahy Dastan (Jake Gyllenhaal) je křivě obviněn z královraždy svého adoptivního otce a musí se dát na útěk i se zajatou alamútskou princeznou Taminou (Gemma Artertonová).

Nikdo netuší, že krásná, leč haštěřivá dívka je strážkyní božské úmluvy a posvátné dýky, jejímž prostřednictvím lze vracet čas. Pokud by vzácný artefakt padl do zlovolných rukou, ohrozilo by to celé lidstvo.

Snímek je sice vystaven na principu počítačové hry (příběh je jako by členěn do několika pomyslných úrovní), není ale jen její mechanickou napodobeninou, jak tomu bylo v případě dvojice filmů o fešné archeoložce Laře Croftové.

Alespoň v první části filmu se tvůrci předlohu pokoušejí filmařsky rozvíjet v dobrodružnou fantasy ve výpravných exotických kulisách á la Zloděj z Bagdádu a přitom respektovat jistá videoherní specifika. Bohužel, s přibývajícím časem stále méně důsledně.

Popření gravitace

Herní série Prince of Persia se stala jakýmsi virtuálním předchůdcem moderního městského sportu zvaného parkour, jehož cílem je dostat se jen prostřednictvím fyzických dovedností a obratnosti přes stěny, střechy a další urbanistické překážky z bodu A do bodu B.

Hlavní hrdina hry musí procházet labyrintem kobek a chodeb, běhat i šplhat po zdech, vyhýbat se záludným pastem a při skocích přes rozšklebené propasti se zachytávat konečky prstů za okraje říms. A přitom ještě šermovat s hordami ozbrojených protivníků.

Všechny tyto z videoher důvěrně známé akrobaticko-gymnastické prostocviky, jež popírají gravitaci, věrně napodobuje také filmový princ. Nechybějí ani magické prvky, které jsou v herní sérii přítomny od jejích počátků. Ty jsou tentokrát spjaté především se zastavováním a vracením času, což filmařům umožňuje využívat efektních, "matrixově" zpomalených záběrů.

Přestože i ve filmu se rozehrává podobné téma jako ve videohrách, které jsou inspirovány pohádkami Tisíce a jedné noci, příběh se dočkal několika aktualizací. Například "zbrojírna" zabijáckých Asasínů chvílemi skoro vypadá, jako by šlo o předchůdce tajných laboratoří v bondovkách.

A klíčová intrika - přepadení svatého města Alamút je odůvodněno a ospravedlněno hledáním zbraní, které ve skutečnosti neexistují - je zjevnou narážkou na záminku bushovské invaze do Iráku.

Chrastí tu popcorn

Kouzlo počítačových her je na filmové plátno samozřejmě nepřenositelné - diváci své hrdiny nemohou interaktivně ovládat, ale pouze je pasivně sledovat. První polovina snímku ale zůstává relativně věrna pohádkovému duchu své předlohy. Postupně však ve filmu přibývají úlitby hollywoodským, respektive disneyovským schématům.

Dětskému a infantilnějšímu publiku jsou určeny "povinné" záblesky humoru (jejich nositelem je mazaný šejk Amar hraný Alfredem Molinou) či obskurnosti typu pštrosích dostihů, které ale oslabují zamýšlenou osudovost příběhu. Nepřehledně chaotické akční sekvence a závěrečná přehlídka opulentních digitálních triků pak postupnou proměnu starosvětsky romantického orientálního dobrodružství v popcornově unifikovaný blockbuster dovršují.