Nejnovější snímek slavného francouzského režiséra a producenta Luca Bessona, uváděný do tuzemské distribuce pod matoucím názvem Tajemství mumie, je poctou půvabně naivnímu šestákovému čtivu z počátků dvacátého století.

Film přitom nevznikl podle žádného konkrétního sešitového románu, ale na motivy pitoreskní komiksové série Les Aventures extraordinaires d'Adele Blanc-Sec (Neobyčejná dobrodružství Adély Blanc-Sec).

Autorem (zatím) devítidílného grafického románu, jehož první album vyšlo v roce 1976, je Jacques Tardi.

Francouzský tvůrce v sérii nazvané podle (v titulcích filmu počeštěného) jména hlavní hrdinky Adély Blanc-Sec - neohrožené dobrodružky, cestovatelky, reportérky a spisovatelky senzačních, leč vlastními zážitky inspirovaných příběhů - s ironickým nadhledem oživil tajemně přízračný svět Paříže první čtvrtiny minulého století.

V ní se to jen hemží šílenými vědci, fanatickými vrahouny, proradnými neřestnicemi, oživlými mumiemi a dalšími fantomy, démony a monstry.

Fešanda z Belle Époque

Scénář kombinuje upravené dějové peripetie z několika částí série, zejména z jejího prvního a čtvrtého dílu Adele et la Bete (Adéla a zvíře, 1976) a Momies en Folie (Mumie šílí, 1978). Z té první využívá především existenci pterodaktyla, vylíhnutého z vejce v pařížském muzeu přírodní historie, z té druhé útěk oživlých mumií z Louvru.

Emancipovaná fešanda se s podivuhodnou flegmatičností opakovaně vrhá do nových a nových eskapád z ušlechtilých pohnutek. Veškeré její excentrické kousky, zahrnující i krádež mumifikovaného lékaře z faraonovy hrobky či záchranu věhlasného profesora, odsouzeného k popravě gilotinou, mají jediný cíl: přivést zpět k životu její mladší sestru, která po kuriózní nehodě na tenisových kurtech upadla do kómatu.

Dobrodružná komedie, odehrávající se na sklonku Belle Époque, je stejně jako její kreslená předloha mozaikovitě protkána řadou dalších "paralelních" zápletek (egyptské intermezzo nápadně připomene Dobyvatele ztracené archy, případně první část trilogie o Mumii) a defilé výstředních figurek.

Mnohé z nich se však na plátně objeví stejně rychle jako zmizí, což jen umocňuje dramaturgickou i žánrovou nevyváženost a nedotaženost kolosálně pošetilého příběhu.

Adéla ještě nedospěla

Filmoví tvůrci dbají na detailní překopírování kresleného světa (který Tardi rekonstruuje podle dobových fotografií Paříže) do "realistické" podoby v křiklavém výtvarném pojetí, přemrštěné choreografii akcí, ve vzhledu masek i v burleskním přehrávání (jež kontrastuje s okázalou netečností šarmantní představitelky Adély, kterou ztvárnila z českých kin téměř neznámá herečka Louise Bourgoinová).

I v případě filmu Tajemství mumie tím ale vzniká stejný problém, který devalvuje například hrané verze dobrodružství Asterixe a Obelixe. Besson se snaží vnutit hranému snímku nadsázku vysoce stylizovaného kresleného seriálu, aniž by však jeho svébytnou poetiku dokázal přizpůsobit řeči odlišného média. (Nelze si přitom nevzpomenout na znamenitou komedii Adéla ještě nevečeřela, která rovněž paroduje rodokapsy a morzakory.)

Nepomáhá tomu ani využití digitálních efektů, včetně "bullet time". Spíše naopak. Některé triky dopadly mizerně: zejména scény, kde dochází k interakci mezi živými herci a digitálně vygenerovanými tvory, jsou trhaně rozhýbané (sekvence, v níž si Adéla osedlá ptakoještěra).

Snímek je sice záměrně vystavěn na nadužívání fantasmagorických klišé z různých tajemných, dobrodružných či fantastických příběhů, nedokáže si s nimi ale pohrávat se stejnou lehkostí a s vtipem jako komiksová předloha a nezadržitelně sklouzává na teritorium třeskutě žoviální dětinské frašky.

Související