Už dlouho jsem se tak nerozčílil jako dneska ráno," hřímá v obecním rozhlase starosta východoslovenské vesnice Zemplínské Hámre, který cestou na radnici natrefil na opilého mladíka.

Následuje ostré kázání, ve kterém starosta - generál ve výslužbě - zpranýřuje alkoholismus místních chlapů, vandalismus a nezodpovědnost mladých lidí, kteří se nemají k plození dětí.

Svérázné hlášení do ulic útulně ospalé, netečné dědiny ukončí rokenrolová znělka a ten, který způsobil starostovo rozhořčení, s mrmláním odvrávorá ze záběru.

Úvodní sekvence "situačního dokumentu" Nesvatbov připomene atmosféru nejlepších filmů české nové vlny. Třetí celovečerní film dokumentaristky Eriky Hníkové s podtitulem Srdce si nedá poroučet vstoupil včera do českých kin.

Viníci vymírání

Autorka velmi úspěšného snímku Ženy pro měny o vysoké ceně, kterou jsou ženy ochotny obětovat pro poněkud zvrácený ideál krásy, a filmu Sejdeme se v Eurocampu o skomírajícím společenském životě jedné vesnice nyní nabízí další téma: prudce rostoucí životní styl "singlů", nezadaných třicátníků, kterým se dává za vinu vymírání populace.

Hníková se ale nezaměřila na atraktivně vypadající městské singles, kteří si "osamělý" život vybrali a na jeho výhody nedají dopustit. Hledala jinde, ve venkovském prostředí, kde je problém možná více obnažený.

Pomalu vymírající slovenská vesnice s agilním starostou, který prosazuje svérázné sociální inženýrství, se pro její film stala velmi přehledným terénem. Starosta, kterému se podařilo vesnici pomocí dotací povznést na vysokou úroveň (v obci o necelých třinácti stech obyvatelích mají nové komunikace, bazén i moderní fotbalové hřiště), působí rozruch.

"Nezabrabčeným", tedy nezadaným ve své vesnici, nabídl odměnu tisíc eur, pokud si najdou partnera a do roka zplodí potomka. Nikdo si pro peníze nepřišel.

Nezadané třicátníky vystavuje necitlivému nátlaku a nepřipouští pochybnosti. Třeba jestli otevřené výzvy k navázání vztahu (hlavně sexuálního) neuvádí někoho do rozpaků, jestli nezadané nevystavuje posměchu a hlavně jestli vůbec lze spárování svobodných lidí organizovat. Starosta to zkouší. Poté, co selže jeho nabídka finanční odměny, uspořádá večírek jen pro pečlivě vybrané singles.

Režisérka lavíruje mezi rolí filmařky, která má odstup a snaží se do snímku promítnout svůj stylistický záměr, a rolí citlivé dokumentaristky, jež nehodlá obětovat soukromí a důvěru filmovaných ve prospěch filmového efektu. Výsledkem je dokument s autorským rukopisem, a současně film, který nevykalkulovaně hledá odpovědi na mnohé otázky.

Poněkud ve stínu starosty jsou tři další postavy filmu, dva nezadaní pětatřicátníci Ďoďo a Janča a stejně stará, rovněž nezadaná Monika. Jejich mikropříběhy, to, co nechají ze svého soukromí nahlédnout, i to, co ukrývají, ale je přitom čitelné, naznačují možné odpovědi. Všichni žijí v domě rodičů, o partnera by stáli, ale i bez něj si našli spokojenou existenci.

Trapnost k neudýchání

"Samozřejmě že přítomnost kamery do jisté míry události ovlivňovala, tomu se nedá vyhnout," říká režisérka, která si prý velmi oddychla, když se po počátečním odmítnutí všichni tři hrdinové, se kterým již měla roztočené pasáže, rozhodli přijít na starostův večírek.

Ten je hlavní "zápletkou" dokumentu a také nejútrpnější pasáží. Jestliže Miloš Forman při scénách z hasičské zábavy ve filmu Hoří má panenko mohl trapnost dávkovat, Hníková neměla na vybranou. Trapnost moderovaného večírku se seznamovacími soutěžemi je k neudýchání. Tvůrci snad mohli projevit autorský nadhled větším zásahem ve střižně.

Závěrečná pointa ale dojem zase napravuje: filmaři náhodou natočili druhý den po večírku rozhovor starosty s Ďoděm. Muži nevybíravě a komicky komentují fiasko, svůj hněv obracejí proti ženám, které nepřišly. Sexistické řeči nezmírní, ani když si všimnou zapnuté kamery.