V pořadí důležitosti je informativní sekce Forum na berlínském festivalu v nutném stínu za hlavní soutěží a paralelním programem sekce Panorama. Forum nerozdává ceny, zato dává mladým tvůrcům pocit autorské pýchy: být v katalogu jednoho ze tří nejznámějších filmových festivalů světa.

Všechny tři česko-slovenské snímky již mají svou premiéru na Berlinale za sebou. Tak si je pojďme „proklepnout“. Jakou díru do světa udělaly?

Dom

Hned druhý den festivalu se divákům ve světové premiéře představil celovečerní debut Zuzany Liové s prostým názvem Dom. Jak před projekcí režisérka podotkla, postprodukci koprodukčního česko-slovenského filmu dokončila teprve před dvěma týdny.

Stejně skromně a civilně, jako působila Liová při uvádění filmu, působí Dom. Stokrát viděný konflikt otce a dcery je věrohodný především díky Miroslavu Krobotovi v roli zemité hlavy rodiny, jež staví dceři dům hned vedle svého. Jenže maturantka Eva se místo zapadlé vesnice kdesi na východě Slovenska vidí spíše v Londýně.

Dom měl v Berlíně překvapivě hodně prostoru, včetně recenzí od zahraničních publicistů. Natasha Senjanovičová v The Hollywood Reporter dokonce přirovnala režisérčin styl k sociálně realistickým dramatům Kena Loache. Což už je hodně odvážné tvrzení.

Půdu pro vlídné přijetí jako by si Liová připravila již cenou z Cannes, kde v roce 2007 vyhrál její scénář cenu Krzysztofa Kieslowského pro nejlepší středoevropský nerealizovaný scénář.

Režisérka filmu Dom Zuzana Liová sproducentem Viktorem Taušem na Berlinale

V Berlíně byla promítána česká verze snímku Dom, tedy Dům, kde slovenské postavy dabují tuzemští herci. Do českých kin má přijít film až na podzim.

Nesvatbov

Při premiérové projekci v Jihlavě loni na podzim se celý sál kina Dukla během projekce Nesvatbova smál, až se za břicho popadal. Když byl dokument Eriky Hníkové vybrán do programu Berlinale, byla otázka jasná. Budou stejně reagovat i zahraniční diváci? Jak porozumí příběhu z „divokého východu“, kde pro nezadané třicátníky pořádá starosta obce ples, aby zvýšil porodnost v kraji? 

První dvě projekce Nesvatbova proběhly v odlehlých kinech Delphi a Colosseum. V reakcích festivalových diváků jsme tak odkázáni na zprávu z ČTK, která mluvila o salvách smíchu. Úterní projekce v kině Arsenal v centru dění na Potsdamer Platzu to víceméně potvrdila.

Všeobecné veselí v sále vzbuzovala především postava starosty Zemplínských Hamrů. Diváci film evidentně brali jako dobrou komedii a vrcholem pro ně byly ceny v tombole na plesu: žvýkačky Orbit a plastová láhev červeného vína.

Erika Hníková před berlínským Filmpalastem 

Škoda, že festival do programu nevybral třeba i Klusákův groteskní dokument Vše pro dobro světa a Nošovic. Obrázek o tom, co vše umí čeští dokumentaristé dělat s kamerou, by byl v Berlíně o trochu rozmanitější. 

Osmdesát dopisů

Účast na nóbl festivalu není předplatné na kvalitu. O tom bolestně přesvědčila úterní světová premiéra snímku Václava Kadrnky Osmdesát dopisů. Vezmeme-li v úvahu popisek ve festivalovém katalogu („work of art... extraordinary sence of framing and timing...“), nelze uvěřit, že jde o stejný film. 

Osobní motivace režiséra sdělit vlastní historickou zkušenost z komunistického Československa na konci 80. let je pochopitelná. Výběr filmu do berlínské sekce Forum ale působí jako krutý žert; ze kterého také nemálo diváků odešlo. Osmdesát dopisů má mrtvolnou režii, zoufale bezvýrazné herce, amatérské časování scén. 

Namísto gradace klasického příběhu mělo nejspíš jít o ztlumenou subjektivní impresi z jediného dne (zde 29. března 1987). To je samozřejmě v pořádku. Ale v tom případě nezbývá, než ke studiu doporučit například rumunský portrét 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny, ukazující, jak lze zobrazit – všem tak důvěrně známý – byrokratický a společenský smog z východního bloku.

A vůbec nezaškodí pozorněji sledovat současné rumunské či maďarské filmy, jejichž tematická přesvědčivost má základy v perfektním zvládnutí řemeslné stránky natáčení. Chce to zkrátka kumšt a fortel.

Režisér filmu Osmdesát dopisů Václav Kadrnka