Už dlouho se o žádném českém dobovém filmu nemluvilo s takovým očekáváním.

Lidice podle scénáře historika Zdeňka Mahlera provázelo během pěti let výroby tolik problémů, že nad ním odborníci i kritici už předem tak trochu zlomili hůl.

Za pět let třikrát vyměnit režiséra (kromě Agnieszky Hollandové měla Lidice točit i Alice Nellis), obměnit polovinu štábu a neustále řešit problémy s více než sedmdesátimilionovým rozpočtem, to žádnému filmu dvakrát neprospívá.

Režisér Petr Nikolaev se s náročnou historickou látkou vyrovnal solidně, se ctí a bez melodramatického patosu. I díky tomu, že beze zbytku využil herecký potenciál svých hvězd.

Lidice, které do českých kin vstupují tento týden, už teď bez nadsázky aspirují na titul nejlepšího českého filmu roku.

Příběh kováře Františka Šímy, muže, který přežil vypálení Lidic jen kvůli tomu, že si ve vězení v izolaci odpykával trest za neúmyslné zabití vlastního syna, aby pak místo rodné vesnice našel jen širou pláň, má všechny atributy velké dobové fresky.

Psychologie před historií

Přesto není epickým historickým filmem. Zdeněk Mahler rozpracoval skutečný příběh jediného přeživšího lidického muže hlavně jako pečlivý psychologický portrét nešťastného synovraha, jemuž fatální nacistická odplata za atentát na Heydricha slouží pouze jako autentická, sugestivní a jímavá kulisa.

Zasloužený prostor dostal v roli Františka Šímy Karel Roden, jenž se vymanil z polohy charismatického podivína. Jeho Šíma přesvědčivě zápasí s vášní k milence (Zuzana Fialová), s loajalitou k invalidní manželce (Zuzana Bydžovská) i odpovědností k druhému synovi a rozehrává celou paletu pro Rodena netypických emocí.

Výtečnými protipóly Rodenově "tiché síle" jsou Jan Budař v roli věčně skuhrajícího spoluvězně Petišky i Roman Luknár coby lidický četník, jehož pedantská pečlivost dovede k nedobrovolné kolaboraci.

Mrazivé drama

Lidice nejsou válečným filmem, ale plnokrevným sociálním dramatem. Fakt, že je osud Lidic od počátku zpečetěn, odvádí filmu vynikající službu.

Každá záminka, každé lehkovážně pronesené slovo (Lidice byly 10. června 1942 vypáleny na základě falešného důkazu, nacisty nesprávně vyhodnoceného milostného dopisu jednoho z lidických mladíků) vyznívají v kontextu budoucích událostí mrazivě a osudově, aniž by si Nikolaev vypomáhal patetickými rekvizitami.

Režisér dokázal bravurně ustát vnější tlak a namísto očekávané melodramatické fresky, kýčovitého filmového pomníku, vystavěl překvapivě solidní komorní drama, jímž od samého počátku prostupuje úzkostná atmosféra. Lidice nehrají na city.

A právě osobitou civilností bez patosu dokonale dojímají. Nikolaev se v Lidicích neztratil, naopak. V náročné látce se autorsky zcela našel.

Související