Světová scénografická výstava Pražské Quadriennale, která se každé čtyři roky koná v Praze už od roku 1967, si letos přidala jedno slovo do svého podtitulu. Objevil se v něm pojem "divadelní prostor", který má odrážet široké pojetí scénografie jako "komplexního prostředí pro utváření performativních vztahů". Mezinárodní přehlídka potrvá na různých místech města do neděle.

Scénografie není dle zásadně obměněného týmu organizátorů pod vedením umělecké ředitelky Sodji Zupanc Lotker spjata jen s divadelním jevištěm, lze za ni považovat cokoliv. Ulicí, na níž se hraje představení, počínaje a výtvarnou instalací, rockovým koncertem nebo politickým mítinkem konče.

K čemu to všechno je?

V divadelní teorii ani v rámci PQ není tato myšlenka opravdu nijak převratná. Ostatně už v roce 1995 byla Zlatou trigou, hlavní cenou PQ, odměněna – stejně jako letos – brazilská expozice za projekty v nedivadelních prostorech. Jako jediný koncept letošního ročníku PQ a bez ambicí na zpřesnění či kurátorský názor funguje alibisticky a bezbřeze. Stejně jako slůvko "interaktivní", které se pro toto PQ stalo jakýmsi zaklínadlem a za které se schová leccos. Od uměleckých zážitků po diletantství kamarádů.

 

 

Příkladem může být výstava, která je umístěna ve třiceti boxech na náměstíčku u Národního divadla pod názvem Intimita a spektákl v rámci tzv. Intersekce. Sešly se tu působivé instalace dvou scénografických hvězd světového formátu. Současné a znepokojivé pocity vzbuzující "muzeum" inscenací Anny Viebrockové s muslimsky zahalenou hosteskou nebo děsivá mluvící maska Romea Castellucciho, jejímiž ústy tryská s obrovskou energií proud zvuků.

Je tu pár vtipných nápadů, nádherné fotky Bohdana Holomíčka zachycující společenské i osobní divadlo, ale naprostá většina instalací v nás neutkví ani drápkem. Naopak se intenzivně vkrádá neodbytná otázka: k čemu to všechno a co to má společného s divadlem...

Interaktivní bloudění

Velké rozpaky vzbuzuje také česká expozice Divadlo jako zážitek v hlavní Sekci zemí a regionů. Její kurátorky Marta Ljubková a Andrea Králová připravily nesourodý výběr ze současné české scénografie, jemuž dominuje živě provozované představení Relikviárium skupiny Depresivní děti touží po penězích.

 

 

Výsledný dojem je amatérský. Špičkové práce Marka Cpina a Jany Prekové jsou prezentovány s nulovou informační hodnotou na archaických videoprojektorech v ušmudlaném prostoru (aluze na osmdesátá léta?).

Energie industriálních projektů Tomáše Bambuška se vypařila v sousedství kýčovitých budoárů skupiny Krepsko a variací na výpravu Andrey Králové k feministické inscenaci Česká pornografie.

Čest českých kurátorů zachraňuje jen Simona Rybáková s expozicí Extrémní kostým. Koncept i skvěle vybrané, vystavené a nasvícené exponáty kazí jen fakt, že u jednotlivých prací chybí popisky, což je ostatně i velká bolest boxů v Intersekci. Bloudění jejich "interaktivnost" opravdu neumocňuje.

Současnost vyrůstá z tradice

Skutečným zážitkem je vítězná brazilská expozice, která klidně, srozumitelně a smyslově uchopitelně představuje různorodou tvář několika divadelních inscenací. Vidíme zřetelně, jak tamní současné divadlo vyrůstá z lidové tradice a vztahuje se k ní.

Kořeny a současnost scénografického řemesla ve Španělsku ukazuje neambiciózní, ale velmi informativní expozice soustředěná kolem velkého stolu. Vyzařuje pohostinnost a společnou práci a má krásnou, pro divadlo typickou atmosféru sdílení.

Lotyši ohromí jednoduchým konceptem "vyhořelého domu" a jemnou zvukovou instalací vycházející z tradičních nástrojů. A ohromující podívanou je mechanické divadlo – Vyprávějící orchestr Aslea Nilsena v expozici Norska. Z mořem vyplaveného dřeva a zbytků kovů, drátů či nářadí vznikly figury a objekty, které se pohybují a mění charakter na proměňujícím se pozadí projekce, světla a zvukového doprovodu.

Multikulturní blábol za 50 milionů

Naštěstí různorodá účast mnoha zemí dokazuje, že multikulturní "performativní" blábol, v němž je letošní PQ obaleno, neznamená, že by se s podstatou divadla a scénografie dělo něco zásadního. Jen se zdá, že novému týmu chybí skutečně odborné a v tradici české scénografie ukotvené zázemí.

Nic se nemění ani na smysluplnosti této jedinečné výstavy, která letos pracovala s naprosto nevídaným rozpočtem padesáti milionů korun. Rovnou polovinou do něj přispělo české ministerstvo kultury. Bohužel, pro české divadlo je letošní PQ promarněná šance.

Související