O protnutí evropské a čínské kultury se psalo v souvislosti s představením Sutra všude. Přesto ti, kteří viděli v pražském Karlínském divadle sobotní či nedělní vystoupení šaolinských mnichů, měli důvod být překvapeni. Sedmnáct mladých mnichů z šaolinského kláštera spolu s tanečníkem a choreografem vlámsko-marockého původu Sidi Larbi Cherkaouim vystoupí ještě dnes.
Evropská tradice se tu dotkla té asijské v symbióze, která byla o to vzrušivější, že se „narodila“ před očima diváků. Šaolinští mniši začali cvičit své staletími tříbené sestavy, plynulé série cviků, které jsou snadno zaměnitelné s tancem, jež však mají jiný než estetický význam: jejich naplněním jsou léčebné, fyzické a bojové účinky. To všechno mnichy vede k meditaci, která je nejvyšším stupněm sebepoznání a sebeovládnutí.
Boj, pokoj, mír
Evropskou cestou k témuž je staletí rozvíjená vážná hudba, kterou produkoval houslový kvintet v zadní části pódia. Jeho souznění s „tancem“ mnichů bylo dechberoucí. Nikdy nebylo zjevnější, že vážná hudba má sílu a razanci, nikdy nebylo čitelnější, že bojové umění má smysl jen pro člověka toužícího po poznání, pokoji a míru.
Ten okamžik ale musel přijít až skoro na závěr, teprve když byli diváci dostatečně vtažení, když se nabažili fyzických dovedností mnichů a režijních důmyslností choreografa.
Ten jako základní scénografický prvek použil těžké dřevěné truhly, do kterých se tanečníci s humornou nadsázkou „uklízeli“ jako do rakví, z nichž stavěli hradby, labyrint nebo lodě. Vztyčené truhly sražené dohromady tvořily nestabilní, viklavou plochu, na které mniši suverénně tančili či bojovali.
Čínští mniši tančí v Karlínském divadle, publikum jim tleská vestoje - čtěte ZDE
Tanec Praha chystá klášterní tajemství i choreografie na hudbu od Cohena a Mahlera - čtěte ZDE
Choreograf nemusel mnichy nic učit. Jen jejich fyzické dovednosti popírající pud sebezáchovy nasměroval určitým, výtvarně a emocionálně působivým, směrem.
Nechá je například synchronizovaně v zástupu jen s vteřinovým zpožděním cvičit jejich sestavu, výsledkem je jakési pohybové echo.
Čínští mniši tančí v Praze
Skoky a pády
Grotesku z počátků kinematografie připomíná sekvence, kdy ze stojících truhel vypadávají jednotliví tanečníci a po energickém sólu v dřevěných boxech zase mizí. V jeden moment se všichni sebevražedně rozeběhnou a prudce vlítnou do stojících truhel, které se s třísknutím pokácí, těla mnichů zůstanou i při pádu uvnitř.
Doprovodná vážná hudba je nakonec vyústěním představení. Mniši jí svým „tancem“ přitakávají. Jako by zákonitosti těla – když budeš cvičit, dokážeš zdánlivě nemožné – jen napovídaly, že to samé platí i v oblasti ducha.