Po deseti letech se filmová sága podle knih J. K. Rowlingové konečně uzavírá. Namísto rafinovaného vyprávění postupně odhalujícího osudové provázání Harryho Pottera s Lordem Voldemortem vsadili tvůrci na nekonečné bitevní scény a počítačové efekty, které zcela přehlušily podstatu příběhu. Je to škoda.

Nelze říct, že jde o zklamání roku. Poslední díl knižní heptalogie Harry Potter a Relikvie smrti však na filmovém plátně příliš trpí faktem, že jej režisér David Yates rozlomil na dvě části.

Zatímco v prvním díle Relikvií smrti se jen putovalo za kouzelnými viteály, aby s epickým zjevením Voldemorta vyjely závěrečné titulky, druhý díl nastavuje finální střet Harryho s Vy-víte-kým na dvě hodiny.

A to navíc střetem příliš epickým, příliš technickým, příliš vizuálním, příliš trikovým. To, co činí knižní příběh kouzelným, z finálního dílu prakticky úplně vyprchalo.

Smrtijedi skrytí v digitální éře

Pryč je umné propletení dějových linií, sepětí příběhu malých čarodějů s postupným odhalováním jejich skutečného původu, desítky odkazů, čarovných indicií a magických atributů směřujících pozornost k temnému Pánovi zla a přímo detektivní zápletka, v níž malí i dospělí čtenáři postupně odhalují podstatu celé epopeje.

Režisér David Yates se netajil tím, že je poslední film tak trochu "bitevní" - jenže nic víc se mu nepovedlo. Armáda Smrtijedů vedených Voldemortem (tradičně hrůzostrašně namaskovaný Ralph Fiennes) a samozvaným nástupcem zesnulého profesora Brumbála Severusem Snapem (i tentokrát ve zcela výtečné formě Alan Rickman) se ve fatální bitvě utká s kladnými hrdiny, tedy studenty a učni Školy čar a kouzel v Bradavicích.

Samotný příběh je však v posledním díle, který má být pro celou ságu klíčový, docela na vedlejší koleji. Na prvním (druhém, třetím i čtvrtém) místě jsou tu velkolepé triky, výpravné vizuální i zvukové efekty, dechberoucí detonace, jako by si tvůrci ze všeho nejvíc chtěli užít fakt, co všechno jejich počítače dovedou naprogramovat.

Osudový střet dobra se zlem je v Yatesově pojetí tak zdlouhavý a velkolepý, že se člověku namátkou zcela nechtěně vybaví Star Wars, Pán prstenů, případně dokonce Transformers, tato esence bezobsažného digitálního umění.

Bradavice v Helmově žlebu

Opakovaně se vkrádá neodbytný pocit, že jste půlhodinové noční scény krvavých bojůvek skřetů, elfů a zlobrů s odbojem dobrých mocností viděli už kdysi v Helmově žlebu a červenomodrozelená neonová světla s ohlušující zvukovou iluzí zase v posledním výstupu Dartha Vadera.

A to člověka odchovaného na půvabné, kouzelně propracované podstatě literárních fantazií J. K. Rowlingové prostě trochu zamrzí.

Ačkoliv se britská kritika minulý týden po londýnské světové premiéře předháněla ve vyjádřeních o "nejlepším filmu v historii kinematografie", potterovské finále se zkrátka nijak zvlášť nepovedlo.

Ano, z technického hlediska je poslední Harry Potter dokonalý a popcorn se při něm bude chroupat jedna báseň. Jenže tvůrci jako by po dlouhých deseti letech snažení úplně zapomněli, že magický svět kouzel nepotřebuje 3D brýle a zvukovou show.

Jeho kouzlo a podstata tkví někde docela jinde než v modrém klíčovacím pozadí.