Harry Potter má v kinech konkurenci: navíc vrstevníka a krajana. Kromě finále potterovské epopeje má totiž tento týden distribuční premiéru také vynikající britská komedie Jmenuji se Oliver Tate.

Nenápadný debut britského režiséra a herce Richarda Ayoadeho, známého coby geeka Mosse ze seriálu Ajťáci, má divácky vděčné téma i nápaditou formu.

Chytrý, originálně vyprávěný příběh přemoudřelého patnáctiletého pubescenta žijícího ve velšském maloměstě, melancholika procházejícího "existenciální krizí" i dobrodružstvím v honu za ztrátou panictví se stal miláčkem publika letošního karlovarského filmového festivalu.

Z deníčku zoufalce

Jako jednoho z favoritů svého programu jej ostatně jmenoval i novopečený umělecký šéf MFF Karlovy Vary Karel Och. Teď vstupuje Oliver Tate i do běžné české distribuce. Do kin tento nečekaný festivalový kinohit promptně uvádí společnost Aerofilms.

Oliver Tate nemá lehký život. Dosud totiž nikdo nedocenil jeho ostrovtip, rozhled, citlivou a něžnou povahu, ani z jeho pohledu zcela nepochybný sex-appeal. Jeho okolí ho vesměs považuje spíš za nesnesitelného, úzkostného podivína, bolestínsky zahleděného do sebe.

Ve třídě pochopitelně nepatří kvůli necharismatickému zjevu, staromódnímu oblečení a nadšení pro čtení básní a poslech francouzských šansonů k nejoblíbenějším, dívky o něj nestojí, pro kluky je se svou okázalou nechutí k jakémukoli sportu outsiderem. Svět se zkrátka proti Oliveru Tateovi zcela nespravedlivě spikl.

Oliver Tate tak radši samotářsky pročítá akademické slovníky, šprtá cizí slova, aby je pak světácky (a většinou chybně) používal ve větách, v introvertních "forbínách" se dělí s publikem o nejnovější postřehy ze života sebe a svých, včetně glosování obskurních detailů ze skomírajícího sexuálního života rodičů prožívajících manželskou krizi, které navíc Oliver chladnokrevně šikanuje pravidelnými "šťárami" v jejich ložnici.

Zároveň se Oliver za pomoci pečlivě promyšleného plánu všemocně snaží přijít o panictví: nejlépe s podobně podivínskou spolužačkou, indie rockerkou v červeném kabátě Jordanou, na níž jej okouzluje "ekzém na rukách, bezbřehý cynismus v otázkách sexu a sklony k pyromanii".

Dějová i vizuální linka filmu stojí a padá s hereckým představitelem Olivera Craigem Robertsem: dobrácký výraz kontrastující s kamennou mimikou a "ušlechtilým, nespravedlivým utrpením dospívajícího" dává celému příběhu zvláštní, místy až jímavé kouzlo – ovšem bez náznaku kýče.

Richard Ayoade vlastně vykresluje slasti a strasti dospívání podobně, jako kdysi Sue Townsendová v Tajných denících Adriana Molea – zatímco Adrian počátkem osmdesátých let vzhlížel k Pandoře, Oliver má teď podobně neuchopitelný a beznadějně nestálý milostný vztah s Jordanou.

I anglický debutant koneckonců pracoval s knižní předlohou: Oliver Tate vznikl podle bestselleru Joea Dunthornea.

Cesta do hlubin Velšanovy duše

Ayoade má výhodu – může si ve své cestě do hlubin duše velšského pubescenta vypomáhat výsostně filmovými prostředky. Z Olivera Tatea se tak stává vtipná, nápaditá a poetická generační výpověď, vezoucí se na poctě francouzské nové vlně.

Neobyčejné vizuální zpracování podtrhuje invenční práce s ruční kamerou, místy až obsesivní hříčky s detailem (jakým je třeba Oliverovo voyeurské pozorování lupénky na Jordaniných rukách), zoomy, grafické předěly.

To vše skládá podmanivou mozaiku, kterou lze vřele doporučit, i když už dávno nejste náctiletí. Nejen filmovým fajnšmekrům a ctitelům suchého britského humoru, ale i všem těm, které otravuje sledovat plátno skrz brýle pro 3D vidění. Oliver Tate prostě nezklame.

Související