Empatický film Jako nikdy nás učí žít. Patří k tomu nejlepšímu z posledních let

Režisér Zdeněk Tyc se v komorním psychologickém dramatu nazvaném Jako nikdy s pozoruhodnou otevřeností zamýšlí nad tématem, které budí strach, ale jednou se s ním musíme vypořádat všichni.

Navzdory vědomí neodvratitelné smrti, jež se nad příběhem po celou dobu vznáší, je ale Tycův snímek jedním z nejživotnějších českých filmů posledních let.

Rivalky u smrtelné postele

Hlavním aktérem intimního dramatu o konečnosti života je pedagog a malíř okresního významu (Jiří Schmitzer), který umírá na rakovinu ve svém venkovském domě. Tam o něj pečují dvě ženy: jeho současná, o generaci mladší partnerka (Petra Špalková) a vdaná, asi pětapadesátiletá zdravotní sestra (Taťjana Medvecká), která kdysi bývala jeho milenkou. Všichni tři nebojují jen s blížící se smrtí, ale také mezi sebou a sami se sebou.