Seděly jsme v kuchyni a pily kafe. Kolem se batolily děti a občas zazvonil telefon, který bylo třeba vyřídit. Jenže – jak známo – ženy zvládnou vykonávat hned několik činností najednou, aniž by některá z nich nějak utrpěla.

A tak jsme stihly probrat nejen děti a vliv těhotenství na natáčení filmů, ale také nedávnou historii, olympiádu, pochybnosti o herecké profesi i to, proč je třeba někdy přes hranice utéct, zatímco jiné hranice se zase ze zásady nepřekračují.

Podepsala se na vás nějak práce na filmu ze sportovního prostředí? Zaznamenaly jste třeba, že Češi na olympiádě získali poměrně dost medailí?

AS: Já jsem nic nezaznamenala, tohle jde úplně mimo mě.

AG: Dostala jsem nějakou nadšenou textovku: Máme první zlato! Tak jsem chvilku přemýšlela, o čem je řeč, a pak odpověděla: Super! Vyšel nový McEwan! Zájmy mám úplně jinde. Ale třeba Eva Samková je moc sympatická, jak si maluje pod nos knírek…

AS: To je tahle! Tak té jsem si všimla.

AG: No, vidíš. Já se nerada dívám na sport, jednak mi to připadá jako ztráta času a jednak je přece absurdní sedět a sledovat, jak se někdo pohybuje. Ale když se občas na něco přece jen kouknu, tak mě to strašně vyčerpává, jsem nervózní za ty sportovce, aby nespadli, aby to nezkazili… Pak když vyhrajou, tak mě to dojme a mám husí kůži. Ale je přece nesmyslné nechat sebou takhle emocionálně cloumat jen proto, že někde někdo bruslí. Každopádně na děti apeluju, že sport je užitečný a sportovci jsou dobré vzory, v určitém ohledu.

AS: Jako že když se hodně trénuje, tak přijde úspěch…

AG: Tak nějak, ale syn mi na to moc neskáče, vždycky se rozčiluje, že sami nesportujeme, a jeho nutíme.

To, že jste se sešly zrovna při práci na filmu ze sportovního prostředí, je tedy především náhoda?

AS: Kdybych si tehdy před lety nekoupila noviny, kde rozebírali téma dopingu v osmdesátých letech, tak bych si ho nejspíš nikdy nenašla, rozhodně jsem ho nehledala. Ale to téma mě nesmírně zaujalo, zatím se mu u nás ve filmu nikdo nevěnoval, a navíc se dá jeho prostřednictvím mluvit i o jiných věcech. Každopádně jsem byla naprostý sportovní ignorant, všechno ohledně atletiky jsem si musela nastudovat. Netušila jsem třeba, jaké tratě se běhají, takže jsem si říkala, že tak tři sta metrů by bylo pro kameru akorát, byl by to optimálně dlouhý záběr. Pak mi vysvětlili, že si můžu vybrat mezi stovkou, dvoustovkou a čtyřstovkou.

Třístovka musela sportovní poradce na filmu hodně pobavit.

AS: To mě netrápilo, pro mě bylo podstatné, že to téma v sobě neslo symboliku znásilňování jedince státním aparátem.

O dopingu v dnešní době byste netočila?

AS: To by mě nezajímalo, dneska už je to na každém sportovci, jestli tu svou hru bude hrát čistě, nebo s dopingem. Tehdy do toho vstupovala spousta dalších vlivů a tlaků, systém byl u některých sportů nastavený tak, že kdo nedopoval, nemohl být v reprezentaci. Našlo se pár lidí, kteří tehdy doping odmítli, a také byli takoví, kterým byly podpůrné látky podávány, aniž by o tom věděli. Byla to státem organizovaná akce, součást propagandy, ten politicko-morální aspekt mě zajímal nejvíc. Nechtěla jsem film zahltit scénami ze stadionu, i když je jich tam nakonec dost.

Herečky jste prý vybírala nejprve podle sportovních dispozic, až pak podle těch hereckých.

AS: Konkurzy jsme vždycky začínali na stadionu, atletický trenér si prohlédl adeptky a řekl: Tahle ne, ta vůbec, tahle možná, ta jo. Herečky musely mít sportovní předpoklady, aby působily věrohodně. Před natáčením pak absolvovaly dost náročnou sportovní přípravu.  

AG: Říkala jsem si, že bych tu atletickou přípravu měla taky podstoupit, sice tam hraju jen bývalou tenistku, ale i na bývalých sportovcích jsou ty tréninkové dávky vidět, na chůzi, držení těla… Ale pak jsem se z toho vysvobodila těhotenstvím.

Co to pro film znamená, když během natáčení herečka otěhotní?

AS: Když jsem se to dozvěděla, proběhl mi hlavou katastrofický scénář, co všechno by mohlo kiksnout. Pak jsem se uklidnila a zavolala Aně, že se natáčení pokusím nastavit tak, aby to pro ni bylo co nejsnesitelnější, věděla jsem, že ona to bude mít nejtěžší. Ačkoli já jsem během svých dvou těhotenství taky vždycky točila film, dá se pracovat v plném nasazení, pokud tedy budoucí matka nemá nějaké zdravotní komplikace. Jinak jen musíte hlídat, aby to rostoucí břicho nebylo ve filmu vidět.

AG: Vlastně poprvé v životě jsem na tomhle filmu zrušila natáčecí den.

AS: Před tím jsme točili několik dní v kuse vždycky asi čtrnáct hodin a viděla jsem na tobě, že už máš dost. Tak jsem si řekla, že už ta poslední scéna vlastně není důležitá, že se bez ní obejdeme.

AG: Vždycky jsem to nějak dala, i s ledvinovou kolikou. Ale tentokrát už jsem fakt nemohla. A přitom to bylo docela milosrdné natáčení, žádné drastické scény. Když jsem točila těhotná Štěstí, tak jsem měla hodně vypjaté situace v blázinci, když jsem pak čekala Stellu, tak jsem hrála těhotnou holku v nějakém seriálu, ve kterém mě zastřelili, a to už mi připadalo docela zvrhlé.

AS: V jiném stavu jsem bývala na place hodně lítostivá, všechno jsem si strašně brala, pořád jsem někde v koutě brečela. Toho jsem si u tebe nevšimla.

AG: No právě, říkala jsem si, že se mi budou dobře hrát všechny plačtivé a emocionální scény, ale já byla vlastně docela apatická a spokojená.

Aňo, hrajete už skoro pětadvacet let, jste vyhledávaná, oblíbená, dostáváte velké role i herecké ceny. Je těžké hledat v takové pozici motivaci pro další práci?

AG: Jsem teď v takovém zvláštním rozpoložení. Vždycky když se mi narodí dítě, tak jsem taková citově excitovaná, všechno se mi zdá úžasný. Až někdy po půl roce mi dojde, že jsem vlastně strašně unavená, že jsem zapomněla přibrzdit a pracuju stejně, jako bych žádné dítě neporodila. A s tou únavou mi obvykle dojde, co to mám za profesi, že se na mě lidi musejí dívat a já to teď vlastně nechci a lidi to určitě vycítí. V takových chvílích mám pocit, že se musím omluvit celému světu za to, že pořád hraju, že musím hrát, nemůžu si totiž pomoct, protože mě hraní pořád baví.

Celý rozhovor vyjde v pátečním magazínu Víkend Hospodářských novin.

Související