Devět let může být dlouhá doba. Smrtelně dlouhá. Fatální natolik, že vymaže vzpomínky, zničí náklonnost a zpřetrhá vazby.

Přesně takový osud potkal pokračování filmové adaptace noirem inspirovaného komiksu Sin City Franka Millera s podtitulem Ženská, pro kterou bych vraždil. Nad snímkem Roberta Rodrigueze dělícího se o režii opět se samotným Millerem se vznáší noirový pocit nepříjemné nejistoty, prázdnoty, únavného déjà vu a promarněné šance.

Když měl v roce 2005 premiéru první díl Sin City – město hříchu, jeho černobílý, do hravě obsedantního detailu propracovaný design, jen sporadicky přerušovaný barvou na efekt, působil převratně.

Stejně revoluční byly technologie, které tvůrci při přenesení prolínajících se příběhů postav z Millerova ironicky nadsazeného a chlapácky přímočarého komiksového světa plného kriminálníků, přepáleného násilí, korupce, moci a sexy holek použili.

Na efekt úžasu, jenž sehrál ne nepodstatnou roli v pozitivním přijetí prvního filmu, u pokračování tvůrci spoléhat nemohli. Ale přesně to ke škodě materiálu, jejž mají v rukách, dělají. Rodriguez s Millerem navíc opakují a prohlubují i chyby z prvního dílu.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se