Mezi českými filmovými přehlídkami dominují akce zasvěcené národním kinematografiím či jednotlivým filmovým žánrům. Na nich je možné si doplnit přehled a pohodlně a bezpečně vstřebávat, co se nabízí.

Popsat povahu a dramaturgii Festivalu otrlého diváka, jehož podzimní speciál proběhl tento víkend, je však mnohem větší výzva. Jde o výlet na samotný okraj kinematografie, či spíše do různých okrajových zákoutí, které spojuje jen a jen vzdálenost od centra, kde vládne střední proud – ať už zábavný a žánrový, či umělecký.

Kino Aero na pražském Žizkově se již po deset let na jaře každoročně promění na „svatostánek vytříbeného nevkusu“, v předsálí kina visí obskurní dekorace, na baru si lze dát koktejly, které vyžadují odvahu už podle názvu, a v sále pak může divák otestovat, jak široký je jeho vkus.

Letošní podzimní sklizeň „Otrlce“, jak se Festivalu otrlého diváka říká, nabídla pravděpodobně nejambicióznější podnik v celé historii akce. Přinejmenším z hlediska úsilí, které do něj dramaturgové vložili. K festivalu patří různé interaktivní projekce, některé otrlé filmy lze například nejen vidět a slyšet, ale také ucítit. A netřeba zdůrazňovat, že paleta „vůní“, které mají diváci před sebou na speciálních kartičkách, nepochází z rozkvetlé louky.

Zážitek z nejbrakovějších titulů umocňuje živý dabing, který v tomto případě nebývá vadou na „kráse“, ale naopak přidanou hodnotou. Interaktivní divadelně-filmové představení kultovního muzikálu Rocky Horror Picture Show se pevně drželo hesla jedné z jeho písní „Don’t dream it, be it.“

Dramaturgové, překladatelé a další členové štábu se rozhodli přijít doslova s kůží na trh a následovat četné fanouškovské komunity legendárního díla, které stálo u samotného zrodu fenoménu půlnočních filmů. Snímek, který se i čtyřicet let po vzniku drží v limitované kino distribuci a je tak nejdéle promítaným filmem v dějinách, byl v sobotu večer uveden v doprovodu takzvaného Shadow Castu, kdy jsou veškeré sekvence – od dialogů po muzikálová čísla – simultánně přehrávány na pódiu před plátnem.

Muzikál o transsexuálních mimozemšťanech z planety Transylvánie je hravou poctou i parodií klišé z laciných sci-fi a hororů uplynulých dekád, zároveň však diváky spolu s ústředním spořádaným párem novomanželů vtahuje do podvratných osidel, v nichž se testuje nejen vkus, ale i šíře tolerance vůči jinakosti.

Už z páteční veřejné generálky bylo znát, že publikum si tento „test“ užívá naplno. Dlouho dopředu beznadějně vyprodané sobotní představení ukázalo ještě o poznání silněji, že české publikum se umí zapojit do dění.

„Se Shadow Castem Rocky Horror Picture Show jsme koketovali už pár let, ale vždycky jsme to odložili s tím, že jde o příliš velké sousto,“ říká jeden z dramaturgů festivalu Antonín Tesař. „Znamenalo to půl roku před představením každých čtrnáct dní o víkendu chodit brzo ráno do Aera zkoušet, sehnat dost široký tým podobně odhodlaných a postižených jedinců a vyrobit ohromné množství kostýmů a rekvizit.“

Fenomén Shadow Castu spojený s filmem Rocky Horror Picture Show byl v Česku představen vůbec poprvé a jde o pokračování dlouhodobé aktivity dramaturgů rozšiřovat hranice kinematografie, která už se dávno nedělí na umění a zábavu či brak. Tyto škatulky jsou zbytečně svazující a ve spoustě filmů promítaných na „Otrlci“ se prolínají.

Tančení transylvánského tance Time Warp, do něhož se zapojila většina sálu, stejně jako sborové křičení na hrdiny na plátně i před ním, dělá ze sledování filmu kolektivní zážitek ve zcela novém smyslu.

Z cinefilního sledování uměleckých skvostů v hrobovém tichu kinosálů se může snadno stát snobská záležitost, zde naopak žádné hierarchie neexistují. Odhodlání organizátorů festivalu, kteří jinak působí mimo jiné jako filmoví kritici, překladatelé či televizní dramaturgové, obléci se do korzetů a bílého spodního prádla je nejen aktem odvahy a odhodlání, ale též vynikající lekcí „antisnobismu“.

Festival otrlého diváka není přehlídkou úchylného a pokleslého dna kinematografie. Anebo vlastně ano, sami dramaturgové se k tomu nejpokleslejšímu rádi hrdě hlásí. Moderní filmová historie věnuje velkou pozornost právě periferiím a objevuje ve filmovém braku, který není svázán obřími rozpočty a požadavky studií či vytříbeným vkusem uměleckých festivalů, mnohdy až podvratný potenciál.

Letošní horory jako Útok krabích monster či Netvor z Yucca Flats pravidelně zdobí žebříčky „nejhorších filmů všech dob“. Zcela demokraticky se na festivalu s podobnými díly hrají radikální umělecké horory či „umělecké porno“ ze sedmdesátých let.

Když před lety festival začínal nezvykle předpremiérou mainstreamového akčního hitu Rambo: Do pekla a zpět, čekalo na přeplněný sál radikální překvapení na úvod. Výtvarník a držitel Ceny Jindřicha Chalupeckého Mark Ther, jehož doménou je videoart, sestříhal koláž z transgender porna, kterou doprovázela atakující hudba finského noisového projektu Pan Sonic a před plátnem se promenovali aktéři v nacistických kostýmech, vyznávající lásku mladým hochům.

Publikum čekající na machistickou akční řež nemohlo dostat „vhodnější“ předprogram. Neobvyklé kontexty mohou přinést neobvyklé zážitky.

Související