Olli Maki je pekař, boxer a údajně komunista. Alespoň se toho obávají ti, kdo by z Olliho rádi udělali finského národního hrdinu a neváhají investovat do jeho příprav na zápas s americkým držitelem mistrovského titulu.

„Budeme boxovat a uvidíme, jak to dopadne,“ říká Olli někdy uprostřed tohoto černobílého filmu, debutu nazvaného Nejšťastnější den v životě Olliho Makiho, jenž letos zvítězil v soutěžní sekci canneského festivalu Un Certain Regard a nyní se promítá také v Karlových Varech.

Drobný, melancholický blonďák Olli má mnohem blíž než k Rockymu Balboovi či Jakeu „Zuřícímu býku“ LaMottovi z boxerských klasik Sylvestera Stallona a Martina Scorseseho k obyčejným hrdinům nejslavnějšího finského filmaře Akiho Kaurismakiho.

Inspirací filmu je skutečný příběh pětadvacetiletého boxera, který vyhrál titul amatérského mistra Evropy a v roce 1962 se ve svém teprve jedenáctém profesionálním zápasu utkal o titul mistra světa. Finsko jásá, dokumentaristé točí dokument o Olliho přípravách na zápas, ale Olli jako by nejradši trávil čas se svojí dívkou, házel žabky po rybníce a měl od velkého světa klid.

Režisér Juho Kuosmanen natočil svůj debut na 16mm film a stylem i obrazem, jemuž dominuje černobílé zrno, se blíží dokumentu mnohem víc než počínání oněch dokumentaristů uvnitř filmu, kteří se pokouší aranžovat Olliho život dle svých představ.

Klidně by se mohl překřtít na Nejobyčejnější film v životě karlovarského festivalu, ale Nejšťastnější den v životě Olliho Makiho rozhodně není nedivácký film. Schopností vyhnout se macho světu agresivního sportu a naopak se bez jakéhokoliv sentimentu přiklonit na stranu obyčejných, životem trochu zdrchaných hrdinů, kteří nejsou předurčeni vyhrávat, si snímek získá sympatie širokého publika.

Nejde o tak stylizovanou podívanou, jakou jsou muzikou a snově laděnými výjevy prodchnuté filmy Akiho Kaurismakiho. A na lince mezi realismem a sociální pohádkou má blíže k té první poloze. Ale podobně jako u Kaurismakiho tu obě tyto polohy roli hrají.

Také Kuosmanenův režijní debut hledí na své hrdiny takřka naivním, bezelstným okem a přináší na plátno opravdový smutek, který neprýští z přehnaně vyjádřených emocí, ale z drobností a síly nenápadně podaného vyprávění. Zároveň však nevypráví o hrdinech, které život semlel, jak bývá mnohdy zvykem v žánru sociálního realismu. Naopak spolu se smutkem klade důraz i na naději a štěstí, které ostatně stojí už v názvu.

Když Olli prchá před světem luxusních večeří a cvakajících fotoaparátů trénovat na venkovskou samotu, je divákům jasné, že svůj první úkol zhubnout pod 57 kilogramů musí tento nejkřehčí boxer v dějinách kinematografie zvládnout. Ale zda vyhraje, vlastně ani není důležité.

Když se Olli ve svetru a kulichu potí v sauně, běhá v lesích či zvrací, jde o trénink až na dřeň, ne nepodobný Stallonemu, který v Rockym boxuje do zmrzlých vepřových půlek a pije syrová vejce. A podobně jako Rocky i Olli myslí na svou dívku, která podle trenérů a manažerů představuje nevítané rozptýlení.

Na rozdíl od Rockyho na ni však myslí nejspíš víc než na vítězství, jak ukazuje scéna na tiskové konferenci, na níž Olli prohlásí, že je dobře, že neprohraje s nějakým špatným soupeřem.

Ve Finsku se zrodil další citlivý humanista. Sice svůj debut natočil veristickým stylem, jaký dominoval kinematografii v době, v níž se film odehrává, ale zároveň vypráví zcela nadčasový příběh. Společenská kritika či politika jsou v něm přítomné, ale stačí jedna chytře zvolená věta, jeden moment, aby nastavily náladu celého díla.

To jinak pojednává jen a jen o nejšťastnějším páru na světě. Za celý film se skoro ani nepolíbí, vlastně je divák spolu vidí jen zřídka. A Olli také až do závěrečného „mače“ takřka nenasadí rukavice. Ale i tak je neustále zřejmé, že náklonnost titulních protagonistů je tou největší hodnotou a že Olli je boxer s tím největším srdcem. Olli je lidový hrdina, a jakkoliv toto sousloví nemá ty nejlepší konotace, zde je zcela na místě. Kdo Ollimu nefandí, má srdce z oceli.

Související