Filmy o velkých malířích narážejí na tradiční dilema. Věnují-li se příliš životu, utíká jim kouzlo a srdce díla; zkoumají-li detailně dílo, utíkají jim širší souvislosti a ztrácí se příběh, který film otevírá širšímu publiku. Většina tvůrců tak končí někde mezi, aby vyšla vstříc všem.

Rakouský režisér Dieter Berner ve svém novém filmu Egon Schiele: Smrt a dívka ale na malířovo dílo skoro zapomněl. Schieleho obrazy a kresby jsou sice neustále ve filmovém obraze přítomné, ale režisérovi jde mnohem více o story opepřené Schieleho posedlostí ženami.

Ani ta ale není vykreslena jako ďábelská obsese bez hranic, které rozcapené a poněkud úchylné dítě Schiele opravdu neměl, takže odborníci dnes směle popisují jeho sklony jako perverzní na pomezí pedofilie a dalších tabulkových diagnóz.

Berner tuto posedlost sahající do temných vrstev psychiky i reálného světa líčí téměř jako krásnou, romantickou touhu, jíž se nedá bránit, což také Schieleho osudové ženy, byvše osloveny jeho nadpřirozeným nadáním, opravdu nedělají. O umělci nemluvě.

Bernerova cesta do hlubin umělcovy duše se nekoná. Zůstává hollywoodské schéma o tragickém konci talentu a osudové přitažlivosti k ženám, které celou dobu rámuje krásná tvář herce Noaha Saavedry v hlavní roli i všechno to emotivní barvení filmu, takže i smrt na španělskou chřipku je událost nesmírné lidské krásy.

Životopis Egona Schieleho je to ale velmi přesný, umělecká biografie však zcela povrchní, na úrovni drobného a velmi stručného hesla v encyklopedii. Ve filmu o Schielem Schiele umělec mizí. Škoda snad už nemohla být větší.

S obrazy Egona Schieleho je to jako s nutkavou myšlenkou: když se vás jednou dotknou, musíte se k nim neustále vracet, protože v nich je něco, co se nedá překonat, co si nemůžete jen tak projednou přivlastnit a nechat tak někde v sobě už navždy hotové a vyložené být. Neklid života, který Schiele do svých kreseb a obrazů dostal, podobně jako ho zachytil van Gogh v "ateliéru přírody", je natolik silný, že se s každým dalším zhlédnutím nejenom vrací, ale ještě se posiluje.

Schiele se opakováním pohledu nesetře, nýbrž umocňuje, tak jako se neoposlouchá a zesiluje dokonalá hudební skladba. Má-li smysl točit někdy nějaký film o Schielem, pak jedině o tomto napětí, o této vnitřní hranici jeho díla.

Že jde filmem proniknout do srdce umění, a že tudíž Schieleho, spojeného mateřskou pupeční šňůrou s Českým Krumlovem, potvrzuje celá řada snímků. Na prvním místě je třeba připomenout Caravaggia Dereka Jarmana, který je nejenom obrazovým esejem o Caravaggiově malbě, ale ukazuje pěkně i to, že točit životopisně podbarvené filmy má smysl jedině tehdy, když se životopis přenese do současnosti.

Je-li film život, jak říká Jean-Luc Godard, jiné cesty ani není. Jarman jde na dřeň, předváděje Caravaggia jako tělesného malíře. Bernerův Schiele je oproti němu odtažitý intelektuál, který se tělesnému, masitému dnu života vyhýbá.

Film

Egon Schiele

Režie: Dieter Berner

CinemArt, česká distribuční premiéra: 10. listopadu

Jiným dobrým příkladem budiž film Láska je ďábel: Studie portrétu Francise Bacona. Režisér John Maybury v něm také sleduje životní osudy slavného anglického malíře Bacona, jehož obrazy dnes patří k nejdražším na světě, ale jeho kamera nikdy nezůstává na hladkém povrchu krásodušného vyprávění.

Maybury bezohledně ukazuje Baconův krutý souboj s vlastním tělem, s vlastní sexualitou a pobýváním na světě, a dělá to někdy až tak naturalisticky, že se jednomu nedělá dobře. Ale − každý, kdo někdy viděl či studoval nějaký Baconův obraz, ví, že Maybury nemůže přehánět, že nepřehání!

Bernerův film o Egonu Schielem naopak přetváří umění do bezdotykové krásy kaleidoskopického kukátka, kterých je dnes všude tolik, až nám z té nesmírnosti krásy oči přecházejí. Dotyky života jsou ale skrz naskrz špinavé. Všichni, i umění, potřebujeme zase cítit špínu. Kráse bez špíny se nedá věřit.