Z jediného rumunského bytu dokázal učinit prostor, kam se vejde celá společnost. S podobnou bravurou uzavřel názory a předsudky celé země do jediného stavení naposledy režisér Quentin Tarantino ve filmu Osm hrozných. A byť rumunský režisér Cristi Puiu inspiraci nehledá v žánrové tvorbě, také on svůj takřka tříhodinový film Sieranevada, který právě běží v českých kinech, postavil na promyšleném dialogu, gradujícím napětí a svébytném humoru.

„V Rumunsku měří pravý úhel buď 87, nebo 93 stupňů,“ říká v rozhovoru pro HN režisér Puiu, jehož film Smrt pana Lazaresca před deseti lety stál u zrodu takzvaného rumunského filmového zázraku.

Přesnost a intenzita, s jakými současní rumunští tvůrci „měří" tento „rumunský pravý úhel“, jejich filmům dodnes zajišťuje účast na předních světových festivalech.

Sieranevada letos v květnu patřila k nejpozoruhodnějším filmům z hlavní soutěže festivalu v Cannes. Ze situace, kdy se sejde početná rodina, aby uctila památku zesnulého, režisér vytvořil absurdní drama. V něm se řeší důležitost i směšnost rituálů, na nichž je mnohdy nutné lpět za každou cenu. Ale též barva sukýnek disneyovských princezen či konspirační teorie o tom, kdo způsobil útoky z 11. září 2001.

Ve svém průlomovém filmu Smrt pana Lazaresca režisér na osudu jednoho umírajícího staříka zkoumal nešvary zdravotnického systému i ceauseskovské kořeny, na nichž stojí dnešní Rumunsko. Jeho nové drama je plné vrstevnatých dialogů i víc a víc kručících břich, neboť obřadní hostina nemůže proběhnout, dokud nebude všem zvyklostem učiněno zadost.

Kamera se bytem pohybuje v dlouhých záběrech skoro jako duch zesnulého a zaznamenává nejen několik hodin ze života jedné debatující a hladovějící rodiny, ale i tíhu komunistické minulosti a z ní plynoucí problémy současného Rumunska. V lecčem ne nepodobné těm českým.

HN: Jak dobře znáte minulost členů své rodiny?

Vlastně příliš dobře ne. Domníváte se, že takové věci znáte dostatečně. Že víte hodně o ženě, matce, otci. Ale pak se zeptáte, zda jim rozumíte. A nakonec zjistíte, že se vlastně staráte především o sebe samotné.

Obecně si lidé brání hlavně svoje hodnoty, „barvy svého klubu“, podobně jako postava z mého filmu, která přesvědčuje ostatní, že útoky z 11. září 2001 byly organizovány zevnitř Američany. Hrál jsem v mládí fotbal, bylo to pro mě všechno, a tato soutěživost, příslušnost k oblíbenému klubu platí pro lidi na mnohem obecnější rovině.

HN: Stavíme se všichni do nějakých rolí? I v rodině, k lidem, kteří jsou nám nejbližší?

Ano, narážím na něco podobného s herci, když jim říkám: nehrajte. Jak to myslíte, nehrajte? Jako ve skutečném životě? Ale tak to nemyslím, protože i ve skutečnosti lžeme. I já se teď snažím hrát roli režiséra, snažím se sám sebe uklidnit tímto statusem režiséra, který byl pozvaný s filmem do Cannes.

HN: Příliš jste v rozhovorech nesdílel přesvědčení, že váš film Smrt pana Lazaresca je i širším obrazem rumunské společnosti. Jak je to u novinky?

To bylo nedorozumění, měl jsem tehdy na mysli, že nejde tolik o obraz současné společnosti, ale o mnohem hlubší kořeny, z kterých vyrůstá. Mnoho kritiků se soustředilo na problematiku zdravotní péče, psali o tom, že se doktoři nestarají o chudého umírajícího staříka, který je hrdinou mého filmu. Ale ani sami kritici se o pana Lazaresca příliš nestarali. Kolik z nich vzalo vážně název Smrt pana Lazaresca?

Je snadné namířit prstem na obecný mechanismus, ale kolik novinářů navštívilo pohotovost? Já tam byl, při natáčení svého prvního filmu jsem měl vážné problémy, myslel jsem, že umírám. Můj otec v nemocnici pracoval, vyrůstal jsem v tomto prostředí. Přesto jsme si nemohli dovolit ani zaplatit chůvu, ve zdravotnictví a ve školství jsou dodnes nejnižší mzdy. Proto se stále snažím nahlížet na doktory jako na lidské bytosti.

Pokud máte v Rumunsku nějaký problém, musíte vědět, kterému doktorovi zavolat, musí vás někdo doporučit, nestačí přijít do čekárny. Je to složitý problém, proto jsem se nesnažil ve Smrti pana Lazaresca nikoho soudit.

HN: Takže na prvním místě je konkrétní osud pana Lazaresca či konkrétní příběh rodiny v novince Sieranevada?

Když v Rumunsku vyprávíte jakýkoliv příběh, který se odehrál na ulici či v něčí rodině, samozřejmě jde o něco velmi specifického, co se nedá snadno přenést ven. Když na základě podobné historky točíte film, je těžké se vyhnout tomu, abyste implicitně promlouvali o rumunské společnosti.

Nejde však o východisko. Při psaní scénáře si samozřejmě říkáte „vtipné, tady se v mikrokosmu odhaluje makrokosmos“ a podobně. Uvažujete analyticky, jak jste se to naučili ve škole. Jenže rumunský způsob analýzy je trochu zvláštní, v Rumunsku má pravý úhel buď 87, nebo 93 stupňů. Přeneseně i doslova. Když vám ale takhle úhly vyměří řemeslníci, dá se s tím nějak žít.

HN: Týká se to i vás?

Snažím se desetkrát měřit a jednou řezat, v mém případě stříhat. V Rumunsku je běžné neměřit vůbec. A když na nedostatky upozorníte, obrátí se to proti vám. Pochází to z komunistických dob? Těžko říci, možná ano.

Není moc příjemné mít doma lego, šlápnout na něj naboso bolí jako čert. Ale je pozoruhodné sledovat, jak lze jeho kostičky promyšleně a univerzálně spojit dohromady všemi možnými způsoby. To prostě nemůže být rumunské. Improvizace? Možná. Ale tohle by Rumuni nezvládli.

Nikdy jsem nepochopil, proč se Ceausescu pokoušel vyrábět auta, Dacie. Neuměli jsme to, ale chtěli jsme dokázat, že to zvládneme. Ani Švýcaři, a že ti jsou přesní, nevyráběli auta.

HN: Ve filmu Sieranevada je spousta dlouhých záběrů uvnitř členitého bytu, kde se pohybuje mnoho postav. Jak jste je režíroval?

Třeba scénu, kdy se hlavní hrdina rozpláče v autě, jsem točil devatenáctkrát. Ale herce nemůžete zabít. Bylo to tedy hlavně kvůli textu, pláč se točil jen natřikrát. S digitální kamerou to není drahé, a tak místo zkoušení prostě natáčíte všechno.

HN: Takže moc nezkoušíte? Protože v Sieranevadě je tolik dialogů a komplikovaných pohybů kamery.

V tomto filmu se něco stalo, tentokrát se herci opravdu naučili své party. V předchozích filmech to bylo těžké. V původním scénáři Sieranevady nebyla jen chorvatská kamarádka, jež rodinu navštíví, ta byla připsána až během koprodukce s Chorvatskem, prostě jsme kvůli penězům potřebovali chorvatskou postavu.

HN: Natáčelo se ve skutečném bytě?

Ano, ve studiu bych nikdy nenatáčel. A tentokrát to byla opravdu noční můra. Bylo těžké ten byt najít. Nejsem mysticky založený, jak mi mnozí říkají, považuji se za špatného křesťana. Ale přesto je to pro mě něco podstatného, být křesťanem, byť já jím pořádně nejsem.

Chtěl jsem starý komunistický byt, tento patří do paneláku postaveného za Ceausesca. Jde o jeden z největších bytů v Bukurešti, má 100 metrů čtverečních. Strop je dva a půl metru vysoko, což bylo kvůli svícení a mikrofonům velmi problematické při natáčení.

Když jsme do toho bytu přišli, bylo to asi čtyřicet dní po smrti majitele, po kterém tam zůstaly dvě kočky. Jako by zbyl i s těmi kočkami po panu Lazarescovi z mého deset let starého filmu. Po něm, když odešel do nemocnice, v bytě také zůstaly kočky.

Uvnitř bylo spoustu prachu, ještě teď mám dýchací problémy. Ale další zvláštností bylo, že v kanceláři majitele bytu jsme našli fotku newyorských dvojčat, reminiscenci z mého filmu. Jak jsem říkal, nejsem mysticky založený, ale tohle bylo trochu děsivé.

HN: Byl při natáčení prostor pro náhody?

Zvuk okolí je důležitý, proto netočím ve studiu. Lidé musí pobývat ve skutečném prostředí. Například záběr, kdy slunce vyjde z mraků. Na škole vám říkali, abyste se takovýchto světelných přechodů vyvarovali, protože budou působit jako chyba. Ale já jsem kdysi viděl Zelený pokoj od Erika Rohmera, kde je podobná scéna. Tehdy se mnou opravdu pohnula.

V Sieranevadě například v jednom okamžiku přiletí na okno ptáci. Dalo by se to samozřejmě zfalšovat ve studiu, ale tady se to událo samo od sebe. Je to nečekaný dar, který ve studiu nedostanete.

HN: Proč je kamera v Sieranevadě tak nezvykle činorodá? V jedné scéně například přijde ke dveřím, zjistí, že jsou zavřené, tak zůstane na chodbě.

Je taková v celém filmu, byť například v této scéně je to zcela zjevné. Kamera tu reaguje na zvuk. Veškerý pohyb je ovlivněný zvukem. Kamera musí působit jako lidská bytost.

Je pro mě strašně důležité nestavět kameru na místa, kde by nemohl stát člověk. U jiných režisérů mi to nijak nevadí, ale sám bych to nemohl učinit. Mám problém s pozicí autora jakožto absolutní moci, jakéhosi boha. Neříkám, že je taková pozice špatná, jen ji nejsem schopen zaujmout. Lidé jsou slabí, potřebujeme si věci zjednodušovat, abychom je mohli přijmout. Je tento stůl před námi stolem? Záleží na tom, kam postavím kameru.

A celý můj film se dotýká toho, jak jsou věci jen přibližné, jak nikdy nemáme ten zcela pravý úhel, o kterém byla řeč. Pojednává o tom, že lidé dělají chyby. A také o tom, že život je soubojem o teritorium, ať už jde o scénu se zasedacím pořádkem u obědového stolu, či o scénu s parkováním. Tady je vidět Rumunsko, skutečná rumunská společnost. Opravdu nejezděte do Bukurešti autem, parkování, to je jako ve středověku.