Žena jménem Marianne, symbol francouzské revoluce, sedí na lavičce v muzeu a říká „Volnost, rovnost, bratrství.“ Těsně vedle ní sedí Napoleon a opakuje: „To vše jsem já.“ Oba při tom hledí na obraz Mony Lisy, na její potutelný úsměv.

Ruský režisér Alexander Sokurov ve svém nejnovějším snímku Frankofonie, který se právě hraje v kinech, do francouzského muzea Louvre nevměstnal jen Marianne, Napoleona či nacistické okupanty, ale vlastně celou Evropu a její dějiny.

Není to nákladný kostýmní film natočený v jediném záběru jako Sokurovova Ruská archa z roku 2002, v níž režisér ke zkoumání ruské historie využil prostor petrohradské Ermitáže a jejích uměleckých děl.

Sokurovovým novým dílem na pomezí eseje a dokumentu však kromě hlasu samotného tvůrce též provází celá plejáda obrazů. Těch, které visí na stěnách Louvru, těch, které pocházejí z filmových archivů, i těch, které Sokurov sám natočil.

I ty hrané a nově natočené však vypadají, jako kdyby vzešly z hlubin historie. A přitom všechny tak naléhavě hovoří k dnešku.

Když se v roce 1940 ocitla Francie v rukou nacistů, německý hrabě Franz Wollf-Metternich byl pověřen nalezením vzácných děl, vyklizených z Louvru a poschovávaných různě po zemi. Tehdy vedl dlouhé hovory s ředitelem muzea Jacquesem Jaujardem.

Sokurov do centra své filmové koláže umístil jejich setkání jako symbol, jak umění a kultura mohou překonat politické neshody. Ale též jako o něco méně idealistický symbol politických kompromisů.

Sám režisér slovně přibližuje osudy i budoucnost obou dvou, ale také na své postavy, případně na zabírané obrazy či fotografie, přímo promlouvá z ticha své pracovny. Vytváří jakýsi netradiční druh živoucího, proměnlivého portrétu.

Děje se tak na pozadí úvodních úvah o tom, že evropanství je celé vtěleno v povaze portrétu, že posedlost výtvarnými vyobrazeními nás samých není kulturně univerzální věc. Pozvolna, jako ve snu se odvíjí toto Sokurovovo lyricko-epické pásmo obrazů a vět, v němž se obřími chodbami Louvru prohání Marianne v letištním vozítku, v němž Napoleon těmi chodbami bloudí ve snaze najít a všem ukázat svůj vlastní portrét a v němž se o velkých tématech umění, politiky a dějin mluví zasněně, s humorem i se závažným zanícením v hlase.

Režisér v jedné chvíli probouzí ze spánku Puškina, jindy zase Tolstého, se slovy „Je čas vstávat.“ Kamera při tom hledí na jejich smrtelná lože a jde o výjevy zdánlivě bez kontextu. Ale naléhavost se v nich mísí s nadhledem a ironií, a tak jako v každé dobré poemě se v Sokurovově filmu podobné motivy a obrazy opakují, variují, vrství na sebe a vzájemně se obohacují.

Mrtvoly velkého básníka a romanopisce tak upozorňují například na to, že za zdmi Louvru a za hranicemi Evropy leží tak vzdálené a přitom tak blízké Rusko, se vší svou melancholií, ale i nacionalismem - o Rusku se ve filmu prakticky nemluví, ale přítomno je neustále.

Ačkoli se ruský tvůrce nejvíce soustředí na onu krátkou nacistickou epizodu z bohaté historie Louvru, vedle debat dvou milovníků umění Wollf-Metternicha s Jaujardem u kávy a cigaret neustále probíhá dialog mnohem širší.

Účastní se ho Marianne, symbol revolučních ideálů, Napoleon, symbol imperiálních ambic, i veškeré obrazy z jedné z nejslavnějších světových obrazáren.

Film

Frankofonie

Režie: Alexandr Sokurov

Film Europe, česká distribuční premiéra: 24. listopadu

Ona samotná je připodobněna k nákladní lodi v rozbouřených vodách, s jejímž kapitánem v jedné z filmových linií režisér přes Skype rozmlouvá.

Sokurov plně využil vzácné možnosti „obsadit“ se svým štábem Louvre, byť tentokrát coby filmový esejista a nikoli režisér hraného filmu ve velké míře spoléhá na svůj vlastní hlas.

Na rozdíl od spousty čistě dokumentárních snímků však nejde o pouhý faktografický komentář, ale o jeden z mnoha rovnoprávných a místy velmi hravých či poetických „hlasů“ díla.

Mezi řečí autora, fotografiemi, malbami a filmovými obrazy – ať už archivními či těmi hranými, opatřenými archivním „puncem“ – tu panuje naprostá volnost, rovnost i bratrství.

Odpověď na otázku, co povaha těchto obrazů říká o Evropě a temných stínech její minulosti i současnosti, už však nelze shrnout do jediné věty.

Související