Italský kameraman Vittorio Storaro píše světlem. Ta slova, tedy „psát světlem“, vtělil také do názvu své knihy o kinematografii a kameramanské práci, která je spíše než knihou celoživotním projektem.

Trojnásobný držitel Oscara se v ní zabývá světlem, barvami a viděním. Nejde o technickou příručku kameramana, ale spíše o filozofii vidění, v níž rozvádí například teorie barev, které rozpracoval už Johann Wolfgang von Goethe.

Něco ze svého vidění světa, světla a filmu Storaro v pátek odpoledne předal také návštěvníkům přednášky v Městské knihovně v Praze.

„Chtěl bych tuto přednášku věnovat hlavně mladým lidem, kteří často mají pocit, že film začíná s nimi, že nepotřebují znát dějiny filmu a dějiny vůbec,“ pronesl na úvod šestasedmdesátiletý kameraman, který spolupracoval mimo jiné s režiséry Francisem Fordem Coppolou či Bernardem Bertoluccim.

Přitom jeho přednáška nesla téma digitálního natáčení. A tvůrce, jehož oslnivé filmové obrazy plné emocí vyjádřených barvami často vycházejí z malířských pláten Caravaggia či Rembrandta, kromě svého uměleckého přístupu k tvorbě zapáleně hovořil právě o moderních technologiích.

„Možná jsme s koncem fotochemického záznamu na filmový pás přišli o část tajemství spojeného se vznikem filmového obrazu,“ poznamenal Storaro na obhajobu natáčení na digitální kamery, „ale o poezii jsme nepřišli.“

A následující hodinu a půl přednášel jak o inspiracích z dějin malířství, tak o digitální budoucnosti filmu. Jak poznamenal děkan FAMU Zdeněk Holý na závěr přednášky, když kameraman z jeho rukou a z rukou rektora AMU Jana Hančila obdržel medaili za přínos filmu: „Po této přednášce a po dopolední přednášce na FAMU nutno dodat, že je to medaile i za pedagogickou činnost.“

Storaro, který už v roce 1983 experimentoval s možnostmi natáčení na digitální kamery s vysokým rozlišením, přesvědčil zarytého milovníka filmového pásu Woodyho Allena, že novinku Café Society natočí na digitál – jako vůbec první Allenův film.

„Zprvu mi říkal: Pokud se na to necítíš, Vittorio, jsme ještě dost mladí, abychom spolu natočili jiné filmy,“ vzpomněl Storaro na první debaty nad vzájemnou spoluprací. Nakonec se na to nejen cítil, ale vnesl do Allenova filmu o zlatém věku klasického Hollywoodu nazlátlé oranžové odstíny z pláten Caravaggia či George de LaToura.

Neváhal použít na scéně svíček, aby zde stín hrál podobně zásadní roli jako na plátnech starých malířských mistrů. A využil k tomu moderní kamery, schopné zaznamenat stovky trilionů barev.

Během přednášky Storaro vzpomněl na ruského režiséra Sergeje Ejzenštejna, který používal barvy jako dramatický prvek, ale třeba také na Isaaca Newtona, který přišel na to, jak se světlo lomí.

„Barva mění náš metabolismus, krevní oběh, naše emoce, barvu lze používat jako noty či jako slova,“ pronášel Storaro s vášní, kterou by možná divák čekal spíše od výtvarného umělce než od filmaře.

Storaro sice dle vlastních slov kamerou nemaluje, nýbrž píše, nicméně barvy jsou pro něj podobně jako pro malíře vším. A právě při tomto přístupu se dle jeho slov lze stát skutečným spoluautorem filmu, a nikoli jen technickým pomocníkem režiséra.

Ke konci přednášky, v níž kromě estetických teorií padlo i mnoho technických detailů o proměnách filmového průmyslu, však Storaro dal jasně najevo, že technika je jen pomocník – že film je pro něj především umění, ať už se točí na filmový pás či digitálně.

„Necítím nostalgii, když použijeme správnou techniku, nepřicházíme o filmovou poezii,“ znovu zdůraznil. „Pokrok nelze zastavit.“

A na úplný závěr zopakoval i dávná slova režiséra Jeana Cocteaua, která už jednou zazněla: „Film je sen, který sníme společně.“

Související