Poslední sci-fi film roku Pasažéři zabloudil cestou ke hvězdám, je z něj nechtěná komedie

Vesmírná samota plodí skvělé filmy. Když se v hlubinách kosmu či na neobydlených planetách ocitne menší než malé množství lidí, může z toho být intenzivní horor jako ve slavném snímku Vetřelec. Nebo energií nabité dobrodružství jako v loňském Marťanovi. Mechanik Jim Preston z filmu Pasažéři, který včera vstoupil do kin, se však neprobudí na Marsu, ale cestou ke hvězdám.

Jeho robinsonáda se odehrává v chladném, leč luxusním prostředí vesmírné lodi Avalon, v jejíchž útrobách spí dalších 4999 pasažérů a několik stovek členů posádky. Probudit z hibernace by se měli v závěru pouti, která trvá sto dvacet let. Jenže Jim byl poněkud neklidný spáč. Procitl o devadesát let dříve.

Na cestě ke kolonizaci nové planety mu dělá společnost robotický barman, několik hologramů a také počínající šílenství. Mechanik Jim je odsouzen strávit zbytek života sám, uprostřed korporátního snu o lepších zítřcích, který společnosti, jež let organizuje, přináší velké peníze.

Oproti sci-fi filmům jako Marťan či Gravitace tu ale nejde o holé přežití. Jim Preston tak má nad každonoční sklenkou whisky spoustu času přemýšlet. A android, který ho v místním baru obsluhuje, není tím pravým rádcem, jenž by mohl rozlousknout jeho morální dilema. Po roce se tak Jim rozhodne odsoudit k pobytu ve vězení obřích proporcí dalšího spoluvězně: probudí spisovatelku Auroru, která se do nového světa vydala hledat tvůrčí inspiraci. S jejím procitnutím může začít pravá mezihvězdná romance. Až do chvíle, kdy se vše zvrtne.

Poslední sci-fi film roku zabloudil cestou ke hvězdám, je z něj nechtěná komedie

Dalších 8
fotografií

Film Pasažéři dlouho těží z faktu, že Chris Pratt, představitel Jima, je přirozený herecký talent, který utáhne celý film sám. Tentokrát mu však nehrozí neustálé nebezpečí jako ve snímcích Strážci galaxie či Jurský svět, v nichž ukázal, že se zrodil nový vtipný dobrodruh s charismatem typu Harrisona Forda. A pokud divák v první půli filmu váhá, zda sleduje ambiciózní sci-fi, nebo jednoduché vesmírné dobrodružství, druhá polovina ho těch pochyb zbaví. Ale nikoliv bezbolestně.

Norský režisér Morten Tyldum už ve svém prvním anglicky mluveném snímku Kód Enigmy podobně lavíroval na hraně klišovitého žánrového snímku − ovšem do tohoto filmového životopisu matematika Alana Turinga se mu přece jen podařilo vpašovat silná témata. Nyní, v Pasažérech, režisérovi o poznání horší scénář Jona Spaihtse moc prostoru pro invenci nenabízí.

A nejpozději ve chvíli, kdy se prostorem vesmírného korábu rozezní zvučný hlas nově probuzeného spáče, který vykřikne "Kdo na mojí lodi zasadil strom!", se z filmu stane nezáměrná komedie. Přitom měl být poslední nákladnou sci-fi podívanou letošního roku.

Tento člen posádky, který se filmem na chvíli mihne, funguje jako deus ex machina, notně opotřebený vypravěčský nástroj z dílny antických dramatiků, jehož přítomnost v hollywoodském spektáklu však působí legračně.

Scenárista Spaihts se ostatně podílel i na psaní sci-fi filmu Prometheus režiséra Ridleyho Scotta, který se také zvrhl do přehlídky béčkově směšných scén a přitom se neustále tvářil jako velké drama.

Režisér Tyldum si vypůjčuje jinde, třeba v titulech Stanleyho Kubricka Osvícení a 2001: Vesmírná odysea nebo ve sci-fi Sunshine režiséra Dannyho Boylea. Vždy však při tom zůstane ve stínu těchto cizích motivů a obrazů. A ve druhé půli Tyldumova nového filmu už si divák začne připadat jako černý pasažér. Jedinou útěchou mu je, že na rozdíl od hrdinů může kdykoliv vystoupit.