Zdá se, že hollywoodské studio Warner Bros. postihla nevyléčitelná nemoc, která jako strašidlo obchází všechny jejich nedávné filmy. Jmenuje se trapná temnota a aktuálně posedla snímek Král Artuš: Legenda o meči, který vstoupil do českých kin.

Vše nejspíš začalo, když se studio rozhodlo vystavět superhrdinský filmový vesmír v čele se Supermanem a Batmanem. Konkurovat měl mnohem rozlehlejšímu komiksovému světu studia Marvel, jejichž Avengers a další snímky stabilně bourají rekordy návštěvnosti.

Místo marvelovské různorodosti Warneři v titulech jako supermanovský Muž z oceli z roku 2013 či pozdější Batman v. Superman vsadili vše na jedinou kartu: temnotu šerou a bezvýchodnou tak, že se jí nakonec nešlo než smát.

A teď jako by v tom nešvaru studio pokračovalo i mimo svět komiksů. Krále Artuše však paradoxně dostal za úkol oživit britský režisér Guy Ritchie. Ten si na přelomu milénia udělal jméno krimikomediemi plnými drobných neschopných zlodějíčků, zběsilých střihů a náhod, jež všechny postavy v pekelém tempu vyprávění svedou dohromady.

Když později Ritchie svérázně přetvořil detektiva Sherlocka Holmese ve dvou snímcích z let 2009 a 2011 v podobného charismatického uličníka, vedly se debaty, zda jde o vtipnou a v mnohém věrnou modernizaci, či o trestuhodné znesvěcení.

U Krále Artuše se podobné diskuse nepovedou, neboť při psaní scénáře si na původní artušovskou legendu nejspíš vůbec nikdo nevzpomněl.

Jakmile se v úvodu objeví na plátně obří bojoví sloni velikosti hradních věží, je jasné, že půjde především o velkolepé akční fantasy, v němž asi netřeba hledat stopy dávného mýtu.

Artuš coby dítko přijde po zákeřném skutku strýce Vortigerna o otce a skončí v bordelu, kde má dost času vyrůst v typického hrdinu filmů Guye Ritchieho. Tedy chlápka, co si hledí svého malého, trochu špinavého „byznysu“, ať už žije v Londýně nultých let jednadvacátého století či Londiniu ve století pátém či šestém. Nějaké kralování je mu ukradené.

A tady někde začíná průšvih epických proporcí. Nejnudnější fantasy příběh o muži, co touží po všem jiném než stát se králem, bohužel však vytáhne z kamene magický meč, který ho k tomu předurčuje, je už od oné první bitvy se slony zahalen v temnu a šeru. Ať už doslovném či metaforickém.

Nejenže je skoro pořád tma, ale filmu dominují patetické záběry na meč či poletující havrany, folklórní smyčce v soundtracku lkají nad příběhem osudového významu.

Jenže ke všemu ty smyčce občas přehluší údernější rocková hudba a do klišovitého fantasy světa vstoupí režisérovo postmoderní pomrkávání. Artuš v Ritchieho podání je vtipný chlápek s hipsterským sestřihem, vousem i oděvem, který umí rozehrát kulometné slovní přestřelky. Ty se v dynamickém střihu mění v akci.

Je to režisérův typický režijní a střihový trik: postavy něco plánují a paralelně se to i děje, plán a akce si v ďábelském tempu předávají štafetu. Bohužel tentokrát se ten trik vnoří do velikášského fantasy světa, v kterém zatím slovo humor nikdo nevynalezl, do světa, kde dosud vládla pomalost, s níž se na plátně rozvalovala temná klišé o temné magii.

Film

Král Artuš: Legenda o meči 

Režie: Guy Ritchie

Vertical Ent., česká distribuční premiéra 11. května

Přestože podobné scénky patří k nejzábavnějšímu, co film Král Artuš nabízí, působí, jako by omylem zavítaly z jiného žánru.

„Tohle je stůl. Sedí se u něj,“ padne v samotném závěru, po dlouhé debatě nad tím, co je zač onen známý kulatý předmět z artušovských legend. Tato situace takřka jako ze skeče britské skupiny Monty Python sice pobaví. Ale zároveň přichází s pachutí, že si tvůrci zapomněli vybrat, zda bude Artuš pohotový humorista, anebo hrdina, co třičtvrtě filmu omdlévá, když uchopí meč Excalibur, a propadá se při tom do temných traumat z minulosti.

Král Artuš navíc často selhává i jako akční film. Sice je hlučný a nějaká bitka je v něm každou chvíli. Ale když už Artuš posbíral tu nejpodivínštější skupinu parťáků, která kdy aspirovala na rytířský status a místo u kulatého stolu na hradě Kamelot, divák by čekal, že se předvedou s velkou parádou.

Ve zmateně vyprávěném snímku si však nelze zapamatovat ani jejich jména či tváře, natož činy. A to navzdory faktu, že jeden z nich je Číňan a jmenuje se Kung-fu George.

Jakmile po úmorných scénách typu „divně mluvící kouzelnice útrpně hledí do prázdna a havrani v houfu vzlétají k šedivé obloze“ konečně dojde na akci, často choreografii soubojů pohltí šero, prach či nepřehledný střih.

Producenti z Warner Bros. plánovali mít z Artuše ságu o mnoha dílech. Po tomto prvním nepodarku snad existuje naděje, že ono všudypřítomné šero nakonec pohltí také samotné hrdiny. A pokud ne, možná zůstanou navždy sedět u toho kulatého stolu a budou s bystrostí sobě vlastní zkoumat, k čemu ten záhadný předmět slouží.

Související