Jak to asi vypadá v hlavě malíře temných vizí, na jehož plátnech se hrbí postavy i stromy a kde se potkává romantismus se surrealismem? Debutující polský filmař Jan P. Matuszynski se ve snímku Poslední rodina, který právě promítají tuzemská kina, příliš nevěnuje samotnému dílu známého surrealistického umělce Zdzisława Beksinského. Nenatočil ani klasický životopisný příběh.

Poslední rodina je hlavně důkladnou sondou do života a chodu celé Beksinského podivné rodiny. V socialistické šedi malého panelákového bytu se tísní malíř, jenž hned v úvodu snímku komusi líčí bizarní násilný erotický sen. A vedle něj žije manželka, matka, tchyně a labilní syn Tomek, který má sklony k sebevraždě a vyšinutý smysl pro humor: když mu bylo osmnáct, nechal si vytisknout vlastní parte a rozvěsil ho po celém městě.

V podobném duchu o životě i vlastním synovi rádi žertovali též oba rodiče. Zdzisław Beksinski si navíc takřka vše kolem sebe natáčel s až chorobnou důsledností. "Když procházíte ty rozsáhlé archivy, cítíte se jako průzkumník. Jde možná o nejlépe zdokumentovanou rodinu všech dob," popisuje v rozhovoru pro HN režisér Matuszynski počátky natáčení snímku, s kterým se dostal do hlavní soutěže prestižního festivalu v Locarnu. Ten udává trendy a objevuje nové nadějné talenty.

A k takovým talentům Matuszynski bezpochyby patří – díky schopnosti spojit černý humor s režijně přesným, neokázalým vykreslením bezútěšnosti života i mnoha úmrtí v jedné nezvyklé rodině komunistického i postkomunistického Polska.

HN: Jak jste přišel na to, že životní příběh malíře Zdzisława Beksinského bude tématem vašeho debutu? Nevznikl podle vašeho scénáře.

Před pár lety jsem se rozhodl, že nechci být scenárista, že si nechci psát scénáře k filmům. Rád mám někoho na druhé straně stolu, s kým bych mohl o příběhu diskutovat. Je samozřejmě o to obtížnější najít správný scénář či někoho, kdo ho napíše. O Beksinského osud a malby jsem se zajímal už dlouhé roky, ale když jsem byl na filmové škole, došlo mi, že by to mohl být dobrý námět. Jen jsem nenašel správnou formu, jak ho odvyprávět. Tak jsem ho opustil.

Když jsem pak natočil svůj debutový dokument Deep Love, věděl jsem, že dále chci točit hraný film. Trvalo čtyři roky, než jsem našel scénář. Tehdy mi došlo, že se blíží desáté výročí Beksinského smrti a že by pro to téma mohla být správná doba. Dočetl jsem se, že existuje tento scénář Roberta Bolesty, získal jsem na něj kontakt přes svého kameramana a ozval jsem se mu.

Hlavní důvod, proč se mi zalíbil? Robert dokázal ten příběh zasadit do mnohem většího rámce, než o jakém jsem kdy snil. Z příběhu malíře učinil příběh rodiny, která obývá jedno malé místo. Všichni přitom postupně umírají a Zdzisław Beksinski je toho svědkem. Je to výborná případová studie života jedné rodiny. A důležitý faktor představuje i to, že život této rodiny je neobyčejně podrobně zdokumentován.

Mohl bych však jmenovat tunu dalších důvodů. Lidé se mě často ptají, proč jsem ten film natočil. Nebyl jeden. Byly jich tisíce.

HN: Je Beksinského osud, včetně toho, že si pořizoval tak rozsáhlé audiovizuální záznamy vlastní rodiny, v Polsku všeobecně znám? Existuje přístup k těm jeho deníkovým záznamům?

Když se podíváte na YouTube, pár videí najdete. Museli jsme to zohlednit při výrobě filmu – včetně toho, že jejich byt je ze záznamů dobře známý a vše se muselo rekonstruovat přesně podle nich. Tak přesně, jak je to jen možné.

V době, kdy už jsme na filmu pracovali, vyšla jedna kniha a vznikly další dva dokumenty. Také byly vydány Beksinského povídky z doby, kdy na přelomu 70. a 80. let krátce uvažoval, že by byl spisovatelem.

 

HN: Mluvíme o něm nyní jako o umělci, ale na vašem filmu je zajímavé, že jej zobrazuje především jako člověka a otce.

Nikdy to neměl být životopis malíře. Vždy jsem chtěl vyprávět především o rodině, která v tomto případě byla tak podivná, tak bizarní, a přitom si byla i velmi blízká, byť se to na první pohled nemusí zdát. Film se promítal na více než 60 festivalech a viděl jsem, že je univerzálně srozumitelný všude, včetně třeba Číny.

Na začátku jsme o filmu dost uvažovali i jako o produktu, věděli jsme, že chceme vytvořit silný umělecký titul, ale chtěli jsme ho také co nejlépe dostat k divákům po celém světě. A tudíž jsme museli pracovat s univerzální filmovou řečí. Proto jsme třeba rozdělaný snímek představili mezinárodnímu publiku na festivalu New Horizons v polské Vratislavi, abychom zjistili, jak na něj reagují lidé mimo Polsko.

HN: Jak těžké je v Polsku najít financování pro debutový film?

Osobně jsem měl štěstí. Dokončil jsem filmovou školu v Katovicích, pokračoval jsem studiem dokumentu na škole Andrzeje Wajdy ve Varšavě, natočil dva krátké filmy, poté celovečerní dokumentární film Deep Love v roce 2013 a získal za něj několik cen na festivalu v Krakově a jinde. Měl jsem tedy coby debutující režisér dobré zázemí.

Ale nebyl to jednoduchý projekt. Věděli jsme, že rozpočet bude relativně vysoký, 1,5 milionu eur. Požádali jsme Polský filmový institut, který našemu projektu věřil stejně jako distributor, tudíž jsme na natáčení dostali dobrou částku. Další peníze jsme obdrželi od HBO Europe a z dalších míst. Vzhledem k tomu, že Beksinski je dost známý a že jsem působil jako tvůrce, v něhož se vyplatí mít důvěru, bylo to relativně snadné.

HN: Jaký je to pocit, dostat se hned se svým debutem do hlavní soutěže prestižního festivalu v Locarnu?

Velká čest. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme to natočili dobře. Doufal jsem v nějaké mezinárodní uznání, ale Locarno, to je zatraceně důležitý festival – a k tomu účast v hlavní soutěži, přitom tu mají i soutěž pro debuty a druhé filmy. Herec Andrzej Seweryn zde nakonec dostal cenu. K tomu vyšly dobré recenze v časopisech jako Variety či Hollywood Reporter. Potvrdilo se mi, že bych se měl filmařině věnovat i nadále.

HN: A jak na film reaguje polské publikum?

Měli jsme kolem půl milionu diváků, to je na podobný druh filmu velmi dobré. K tomu ceny z festivalů, objeli jsme celý svět, před pár týdny jsem byl v New Yorku představit snímek v Lincolnově centru.

HN: Můžete přiblížit váš vizuální přístup? Poslední rodina ze začátku působí možná trochu odtažitě, ale s časem v divácích roste. Přitom v něčem působí až jako dokument.

Líbí se mi přemýšlet o dokumentu jako o fikci a naopak, otevře vám to mysl. V dokumentu Deep Love jsem sledoval hrdinu Janusze ve chvíli, kdy coby jeden z nejlepších potápěčů v Polsku bojuje po mrtvici, aby se zotavil. Chtěl se tehdy vrátit k potápění a znovu se potopit sto metrů pod hladinu, což znělo nemožně, nikdo to v podobném stavu nedokázal. Během našeho vůbec prvního natáčecího dne se chystal poprvé znovu do vody. Mohli jsme tedy sledovat cestu k jeho velkému a kontroverznímu snu skoro jako u hrdiny hraného filmu.

U Poslední rodiny tomu bylo přesně naopak. Měli jsme k dispozici tak mnoho archivního materiálu, videokazet, rozhovorů, deníků, dopisů, které jsme museli projít, byl to pocit, jako bychom chystali spíše dokument než hraný film.

Věděl jsem, že se chceme soustředit na rodinu, ne na jednoho hrdinu. Zdzisław Beksinski může být vnímán jako hlavní postava, ale ne nutně. I proto jsme všechny scény natáčeli na jeden záběr a nestříhali jsme uvnitř nich. Což je poměrně zrádné, i když točíte v panelákovém bytě. Ale když se má jednat o ztroskotání letadla, je to ještě o poznání komplikovanější.

Opravdu rád se před natáčením důkladně připravuji. Proto jsme celý film rozkreslili scénu po scéně, byť nejde o žádné Transformers. A poté jsme vytvořili jakési rozpohybované skeče, herci nahráli své party nanečisto a podobně. To se stalo několik měsíců před samotným natáčením. Chtěl jsem mít zcela konkrétní souvislou vizi, kterou pak už jen natočím.

HN: Ve filmu je i mnoho amatérských záběrů, které si natáčel Beksinski. Jde o rekonstrukce skutečných záběrů z jeho archivu?

Někdy jde o věrnou rekonstrukci, jiné jsou jimi inspirované. Když potřebujete do filmu vtěsnat tři dekády něčího života, víte, že se tam nevejde vše. Vždy jde o interpretaci toho, co se skutečně stalo. Věděl jsem, že natáčení na videokazety je silnou částí Beksinského života, způsobem, jak nahlížel na svět.

Vtipné bylo, že když se náš kameraman Kacper Fertacz pokusil tyto záběry natočit sám, vypadaly příliš dobře. Měl jsem pocit, že by je měli natáčet přímo herci. V titulcích je tedy na seznamu kameramanů skoro celý herecký štáb včetně Beksinského, neboť jsme použili i některé jeho skutečné záběry.

Beksinski to, co natáčel, považoval za jakýsi videodeník, nikoliv umění. Ale na druhou stranu do kamery nehleděl okem amatéra, nýbrž okem umělce. A také si natáčel každou fázi svých obrazů, každou vrstvu, kterou namaloval.

HN: Je zneklidňující sledovat, jak si natáčel i právě zesnulé členy své rodiny. Myslíte, že byl tím dokumentováním posedlý?

Lze to pojmenovat tolika různými slovy. Chtěl dát jistou formu všemu ve svém životě, byl posedlý kontrolou. Když natáčel, kontroloval svět. Další pohled je, že se za kamerou před světem ukrýval, protože měl strach. Tyto perspektivy se nevylučují. Netuším, jestli na to existuje jediná správná odpověď. Ale měl jsem potřebu jeho počínání prozkoumat. Každý film je v tomto ohledu experimentem, během tvorby děláte spoustu experimentálních rozhodnutí.

Když procházíte ty rozsáhlé archivy, cítíte se jako průzkumník. Jde možná o nejlépe zdokumentovanou rodinu všech dob. Nevyhnutelně se tak stanete takřka její součástí, máte největší vhled do jejího chodu, jaký lze mít. Je to velká zkušenost – co všechno lze umělecky vytěžit z takového průzkumu.

HN: Je něco ve filmu vymyšlené pro dramatické či jiné důvody?

Některé scény jsou takřka otiskem reality. Konverzace, která film rámuje, se ve skutečnosti odehrávala v dopisech. A někdy je v jedné scéně zkompilováno vícero reálných událostí. Pro mě je ten film umělecky pravdivý, ale pro někoho ze svědků tehdejších událostí to může být nepřesné. Pracovník z muzea věnovaného Beksinskému nám řekl: "Možná se vše nestalo přesně takhle, ale váš film ukazuje věrný emoční portrét této rodiny." Věřím, že to je nejdůležitější.

Film

Poslední rodina

Režie: Jan P. Matuszynski

Aerofilms, česká distribuční premiéra 11. května

HN: Jaký byl vlastně vztah Beksinského k jeho psychicky labilnímu synovi Tomkovi? Ve filmu se neukazuje příliš mnoho emocí. Je to i portrét odcizení? Jde o funkční rodinu?

To záleží na interpretaci. Když jsem se poprvé s Beksinským seznámil, věděl jsem, že maluje podivné temné obrazy. Ale když jsem prvně přečetl scénář a začal se s celou rodinou více seznamovat, objevil jsem přinejmenším dvě zásadní věci. Za prvé, není to jen temný obraz, zažili dohromady i spoustu hezkých chvil. Dlouze a zcela upřímně spolu hovořili. A také všichni měli velký smysl pro humor. Druhá a ještě důležitější věc je, že jeden druhého opravdu milovali. Avšak upřímnost může být i zrádná.

Když natáčím, lhostejno, zda dokument či hraný film, nechci své postavy hodnotit, to není můj styl. Nechávám divákům svobodu volby. Samozřejmě je možné, že Zdzisław Beksinski byl mizerný otec. A jeho syn Tomek zase možná pitomec. Anebo to byli fajn chlapíci a jen k sobě ve stejnou chvíli nesdíleli stejné pocity.

Chtěl jsem divákům do hlavy spíše vložit otázky. V Locarnu jsem potkal dvě ženy ze zahraničního festivalu, přišly za mnou a řekly mi, že viděly ten den ještě dva další filmy. Ale že jen o tom mém mají potřebu i po několika hodinách debatovat. To mi přijde jako dobrá definice povedeného filmu. Takový snímek může změnit myšlení či názory diváků.

HN: Připravujete další projekt? A necítíte se pod tlakem? Přece jen je to docela velká věc, s debutem hned soutěžit a k tomu získat cenu na festivalu v Locarnu.

Po premiéře v Polsku jsem strávil pět měsíců v horách natáčením druhé řady seriálu Wataha stanice HBO o pohraničnících. S filmem jsem poté dál putoval po festivalech a neměl jsem zatím čas ani na sebe, ani na svou rodinu. Takže chci zpomalit. Mám jeden projekt, který by se mohl uskutečnit, ale nechci nic uspěchat. Poslední rodina byla velkým úspěchem v mnoha ohledech a nechci to příště zkazit. Scénář k Poslední rodině jsem hledal čtyři roky. Dovedu si představit, že scénář k dalšímu filmu budu hledat další čtyři roky. Nevadí mi to. Chci točit jen skvělé filmy.