Od našeho zpravodaje v Cannes – Desítky milionů lidí trpí hladem, ale na jedné chilské farmě byla nalezena spása. Má šest tun, výživnou hodnotu vepřového, vzhled hrocha a roztomilost pejska.

Nový sci-fi film korejského režiséra Bong Joon-hoa nazvaný Okja potvrzuje, že do hlavní soutěže festivalu v Cannes letos dramaturgové přijímali především tituly s bláznivými nápady.

Alespoň to platí pro první zde uvedená díla. Maďar Kornel Mundruczó ve zvláštním žánrovém mixu Jupiter's Moon pojednává o problémech, které dnes hýbou Evropou, s pomocí syrského uprchlíka, jenž nabyl schopnost levitovat. A Korejec Bong se do canneské soutěže dostal s dětským sci-fi o přátelství dívky a obří příšery Okji, v němž se za dobrodružstvím skrývá kritika konzumní společnosti.

Podobně divoké žánrovky se sociálním přesahem přední korejský filmař Bong natočil několikrát, ať už před necelými deseti lety v katastrofickém rodinném snímku Mutant či v předposledním titulu, sci-fi Snowpiercer.

Nyní jako by však trochu ztratil odvahu: Okja je především dětský film, plný skvělých triků, ale také naivity, která do hlavní soutěže nejprestižnějšího světového festivalu nepatří.

„Super prasátko“ Okja vyrůstá v idylické korejské přírodě, kam ho poslala společnost Mirando, jež hodlá vyřešit celoplanetární hlad. Jde o jedno z 26 prasátek, která vyrůstají po celém světě u místních farmářů, v tomto případě hodného dědečka a náctileté Miji.

Okja roste do krásy a brzy se stane „hvězdou“. Tím nejdokonalejším vepřem v biokvalitě, který svým masem zachrání svět.

Když Okja zvítězí a má putovat do Ameriky, kde ji korporace Mirando podrobí zkoumání, samozřejmě se odhalí, že nejde o zázrak přírody, nýbrž o geneticky vzniklého tvora. A že celá soutěž o nejvykrmenějšího čuníka byla jen zástěrkou, jež má ukrýt, jakým nekalým způsobem chce společnost Mirando zbohatnout na masové produkci mutantního vepřového.

Do hry se vloží aktivisté z Ligy za osvobození zvířat a též malá Mija se nehodlá vzdát svého mazlíčka.

Už způsob, jakým ve filmu vystupují jeho největší hvězdy – herci Tilda Swintonová a Jake Gyllenhaal –, napovídá, kde se nacházejí jeho největší slabiny. Swintonová v dvojroli ředitelky zlotřilé korporace a její sestry neustále nasazuje falešné úsměvy a masky. A za pitvořivé masky se přeneseně schovává i celý film.

Ve chvílích, kdy se ještě holčička povaluje s Okjou v lůně korejské přírody, může snímek konkurovat těm nejlepším disneyovkám, přitom je zemitější a méně uhlazený. Na mysl přijde E. T. – Mimozemšťan či pohádky Roalda Dahla, žel jen na malou chvilku.

Spojení digitálních triků a živých herců je takřka bezchybné. Ale kdykoliv se tematizují vážnější věci, na dospělého diváka film příliš nemyslí. Mírumilovný způsob podvratného aktivismu členů Ligy na ochranu zvířat vytváří jen prvoplánovou komiku a Gyllenhaal v roli potrhlého biologa schovaného za kloboučkem a knírem působí, jako by svou tvář schovával před diváky, aby se za svůj bláznivý, rozjívený výkon nemusel stydět.

Snímek produkovala společnost Netflix, jejíž filmy jsou letos v Cannes zdrojem kontroverze. Na rozdíl od jiných soutěžních snímků nebude Okja po festivalu ve Francii uvedena v kinodistribuci a po limitovaném uvedení ve Spojených státech zamíří v červnu rovnou na stránky této internetové televize.

Publikum i odborná veřejnost se tak dělí na dva tábory: puristům vadí „degradace“ filmové kultury, která podle nich patří na velké plátno, druhá strana vnímá nutnost jistých změn ve způsobech distribuce pod vlivem Netflixu, Amazonu a dalších internetových hráčů.

Okja však rozhodně není ten typ filmu, který by čistě svou kvalitou účast v canneské soutěži ospravedlnil navzdory tomu, kdo jej produkoval a kde bude distribuován.

Oproti režisérovu předchozímu Snowpiercerovi, který se celý odehrával v jedoucím vlaku, či Mutantovi, kde se střídal film o monstrech s rodinným dramatem i komedií, je Okja velmi usedlým dílem. Provokuje vlastně jen svojí ideologickou linkou.

Nápad proměnit tvory, jejichž maso lidstvo konzumuje po desítkách tun, v roztomilé, přitom realistické bytosti není špatný. A také závěrečné momenty ukazující kapitalisty korporace Mirando nikoliv jako démonické „záporáky“, ale jako pragmatické jedince, jejichž jedinou ideologií jsou peníze, se odklánějí od některých stereotypů v podobném druhu filmů. Zloduchy netřeba přemoci, lze s nimi uzavřít obchod.

Jenže pak přijdou temné výjevy odkazující na holokaust, z nichž v mysli diváků zůstane především myšlenkový guláš. Že k pohádce patří happy end, je jasné. Přinejmenším pro dospělé to však bude šťastný konec s hořkým dozněním. A řeč není o mnohovrstevnatosti, ale o poněkud neujasněném pohledu autorů, jakou zprávu vlastně chtějí předat. Hořké tečky si nejspíš dětské publikum nevšimne a pro dospělé je až úsměvně jednoduchá.

Související