Od našeho zpravodaje v Cannes – Ta pulzující tkáň je tak blízko, až nelze říct, zda je pohled na ni odpudivý, či krásný. Úvodnímu záběru snímku The Killing of a Sacred Deer, který na festivalu v Cannes soutěží o hlavní cenu, dominuje lidské srdce. A v hororu inspirovaném antickými tragédiemi dostává právě tento orgán nejvíce zabrat.

Řecký režisér Jorgos Lanthimos podobně jako ve svém debutu Špičák zkoumá temné stránky rodinného soužití. Tentokrát však pravidla v Lanthimosově – jako vždy notně podivném – filmu neurčují rodiče, kteří své děti uzavřeli před světem ve fiktivní realitě vlastního domu, jako tomu bylo ve Špičáku. Tady bizarní svět přijde zvenčí. Jako rána shůry.

Osudový ortel má podobu zdánlivě tuctového mladíka, jehož otec zemřel na operačním sále v rukou hlavního protagonisty filmu. Na tohoto kardiochirurga, který míval problémy s alkoholem, a jeho rodinu se snese rozumem nevysvětlitelná pomsta, která vede k neřešitelné morální volbě: které ze svých dvou dětí zabít, aby smrt nepostihla celou rodinu?

Lanthimos patří k takzvané řecké divné vlně, jeho první snímky Špičák a Alpy se podobně jako díla dalších řeckých kolegů odehrávaly v temných alegorických světech, jejichž mnohdy až abstraktní pravidla jako by odrážela neutěšenou ekonomickou i politickou situaci současného Řecka.

Režisérův třetí film Humr vznikl v angličtině, za účasti známých hollywoodských i evropských herců Colina Farrella, Rachel Weiszové, Bena Whishawa či Léy Seydouxové, a definitivně režisérovu bizarní poetiku přiblížil širokému mezinárodnímu publiku.

Po této sci-fi nyní Lanthimos v trýznění svých postav i jejich hvězdných představitelů – tentokrát jmenovitě Colina Farrella a Nicole Kidmanové – pokračuje i ve svém posledním filmu, s nímž se letos podruhé vrací do hlavní soutěže festivalu v Cannes.

Lanthimos skutečně zaslouží uznání za to, že a jak nutí i slavné herce hrát v extrémních situacích, kdy dochází k netečným sexuálním praktikám, ponížení, mučení, případně záhadným ochrnutím. Navíc je při vedení herců údajně stejně tajuplný jako ve scénářích svých filmů.

Ve filmu The Killing of a Sacred Deer nejvíce herecky uhrane mladík Martin v podání dublinského rodáka Barryho Keoghana, jehož enormně fyzické herectví ho předurčuje k velké kariéře. Brzy bude k vidění v očekávaném válečném dramatu Dunkirk režiséra Christophera Nolana.

Keoghan v Lanthimosově filmu po většinu času fyzicky nikomu nezkřiví ani vlas. Jen ze sebe horečně vysype sadu potíží, které se přihodí doktorovým nejbližším. A ty se skutečně začnou dít, jako by je sesílala nadpřirozená moc.

Děs vyzařuje už z postoje hercova těla. Když sedí v chirurgově domě a prostě jen mezi řečí pojídá špagety, dělá to způsobem, na nějž divák až do konce snímku nezapomene.

Motiv vetřelce, který vnese chaos do rigidního světa měšťácké rodiny, uměl ve svých filmech jako Utajený či Funny Games radikálním způsobem využít už rakouský tvůrce Michael Haneke, jehož novinka Happy End, letos též soutěžící na festivalu v Cannes, však podobné intenzity nedosahuje.

Ani Lanthimos svou hru neustojí zcela, zradí ho především úplný závěr. Ale mezitím přináší množství neotřelých nápadů či okamžiků nepostihnutelné hrůzy, kterou posiluje vynikající soundtrack.

Jde o jeden z filmů, u nichž se v Cannes tleskalo i bučelo. To se však v uplynulých ročnících stalo i těm nejlepším, včetně pozdějších vítězů hlavní ceny, Zlaté palmy.

Tu nejspíš Lanthimos za svou novinku nezíská, na to se k vlastním postavám chová až moc radikálně: dlouho je nechává jednat skoro jako mechanické bytosti bez vlastností, jen aby ve správných chvílích mohly emoce vyplout na povrch.

Ozvuky antických tragédií jsou spíše zpestřením filmu, byť témata osudové spravedlnosti a neřešitelné etické volby, jež snímek variuje, pochází právě z nich. A na horor je zase Lanthimos příliš vyhraněný autor, byť tento film je z hlediska vyprávění v režisérově dosavadní kariéře nejtradičnější.

Dříve diváci museli delší dobu ohledáv