Tvůrčí kariéra režiséra Petra Václava se v posledních letech ubírá nečekanými cestami. Po vyzrálém sociálním dramatu Cesta ven se mainstreamu vzdálil radikální nihilistickou komedií Nikdy nejsme sami. A také jeho nová roadmovie Skokan se záměrně vymezuje proti všemu, co by divák očekával od tvůrce, který za Cestu ven dostal sedm Českých lvů.

Komorní snímek o cestě drobného kriminálníka za slávou a uznáním je sympaticky pankáčský počin, jehož tvůrci nezastírají, že scénář vznikal často improvizovaně v průběhu cesty štábu po Francii a Itálii.

Jenže i když se Václavovi občas daří navodit lyrickou atmosféru, výsledek působí spíš jako odvázané filmové cvičení než jako regulérní film.

Skokan patří mezi ten typ projektu, u kterého se jeden přistihne, že mu hrozně drží palce, aby dobře dopadl. Do tuzemské kinematografie totiž přináší hrdinu, který tady ještě nebyl.

Skokan (Julius Oračko), outsider z teplického ghetta, se po návratu z vězení rozhodne vykašlat na svou feťáckou partu a vydá se stopem na festival v Cannes. V televizi totiž spatří reportáž o tom, jak se filmovou hvězdou stal nýmand z ulice, a rozhodne se taky zkusit štěstí. Tuto anekdotickou zápletku naivního, až pohádkového rázu snímá kamera bez jakékoliv stylizace skoro až dokumentárním stylem.

Václav už několik plnokrevných romských postav napsal pro filmy od Mariana až po Nikdy nejsme sami. Vesměs šlo však o charaktery, které determinovalo jejich prostředí a nebyly schopné vymotat se z bludného kruhu.

Skokan je na rozdíl od nich až dětsky naivní bláhovec, který se vydává nazdařbůh na cestu, aniž by měl v hlavě jakékoliv plány nebo domýšlel důsledky impulzivních činů. Václav tuto postavu vymodeloval podle Oračka, využil jeho přirozeného charismatu a na place ho často nechal i improvizovat.

Ve filmu předvádí výkon velmi talentovaného neherce (mimochodem, už v Cestě ven pro sebe ukradl každou z několika málo scén, v nichž se objevil) a Václavovi se povedlo vzbudit v divákovi pocit, že vidí do hercovy bezstarostné a zároveň odhodlané povahy.

Vyprávění plyne pomalu a jen pečlivě vykreslená atmosféra ospalého jara francouzského venkova a anonymního ruchu canneských bulvárů nějakou dobu odsouvá neodbytnou myšlenku, že vlastně není moc o čem vyprávět.

Jako by režisér věděl, že mu historka o cestě do Cannes na celovečerní stopáž nevystačí, přidal do filmu nesourodé další dějství odehrávající se v Římě.

Film

Skokan

Režie: Petr Václav

Pilot Film, distribuční premiéra 8. června

Pomocí několika narativních naschválů, díky nimž se postavy z první poloviny snímku čirou náhodou ocitnou v italské metropoli, dostane do snímku dějovou linku o obchodu s lidským masem. Její součástí jsou i naturalistické scény násilí na ženě, na kterém se podílí také náš hrdina. Jestliže měl se Skokanem divák sympatizovat, tahle pasáž znamená nečekanou ránu na solar. 

Jestli Václavův film Nikdy nejsme sami byl v něčem podobný poetice Todda Solondze, poslední třetina Skokana připomíná morálně ambivalentní podobenství ve stylu Kim Ki-duka.

Přestože závěr obsahuje několik působivých křehkých momentů, film už se z terapie šokem po přechodu do Itálie nikdy zcela nevzpamatuje. Nevyrovnaný a řídký scénář výrazně bojkotuje Václavovu snahu dobrat se skrze improvizovanou studii hlavního protagonisty něčeho autentického. Skokan připomíná juvenilní snímek talentovaného tvůrce, který zkouší experimentovat, než natočí takový majstrštyk, jakým byla Cesta ven.

Související