Nemám na to kompetentně zhodnotit, jestli francouzský snímek Příběh jednoho života odpovídá románové předloze Guye de Maupassanta.

Stejně tak nedovedu dobře říct, jaké má tento film místo v dějinách francouzské kinematografie – zda zapadá spíše do té konzervativnější oblasti, vůči níž se progresivní kritikové vymezovali jako ke „zfilmovanému divadlu“, nebo jestli je to modernější pojetí klasiky, jaké do chodu uváděli právě oni dřívější kritikové proměnění ve filmaře – Francois Truffaut, Eric Rohmer nebo Jacques Rivette. Na to jsem moc malý frankofil.

Jediné, čeho si dovedu nějak všimnout na tomto filmu, který zabírá 27 let v životě jedné chudnoucí baronky v 19. století, je to, že je natočen v téměř čtvercovém formátu. Tedy nevšiml by si toho leda slepý, otázkou ale je, jak to na diváky má působit a zda si to naplno uvědomují.

Někomu to může vyhovovat v tom ohledu, že se podobný formát blíží nejpoužívanějšímu televiznímu poměru stran 4:3. A tak se člověk na tento románový příběh dívá jako na televizní krimi a dovede ho konzumovat v tom nejjednodušším melodramatickém modu: mladá šlechtična Jeanne je provdána za mladého vikomta, do kterého se víceméně zamiluje, ale záhy zjistí, že ji podvedl se služebnou a později ji dál podvádí s jinou šlechtičnou, která přitom byla její nejlepší přítelkyní.

Roky běží. Postupně sledujeme, jak se Jeanne těžce vyrovnává s tím, jak se k ní chová její nezdárný syn.

Peripetií je ve filmu hodně a nesluší se je prozrazovat. Podstatné je pouze dojetí publika nad sledem informací, kdo se narodil, kdo zemřel, kdo odešel a kdo koho přestal milovat.

Dvě neznámé ženy středního věku sedící po mé pravici i levici byly usedavě dojaté a štkavé. Skoro mě dojalo sedět vedle nich a vidět, jak na ně film intenzivně působí, jako by v něm viděly i svůj život, „v němž není tak všechno zlé, paní hraběnko“.

Poučení: za peníze si štěstí nekoupíš a být „princeznou na zámku“ znamená spíš ustavičné zklamání.

Byl by to skoro takový banální realismus, kdy nám výrazové prostředky nekomplikují a nebrání ve vnímání obsahu. Ovšem dva postupy se nakonec ukážou jako rušivé a usměrňující diváka víc, než by si zprvu dokázal připustit.

Ten jemnější spočívá v tom, že jedenapadesátiletý režisér Stéphane Brizé nedělá žádný rozdíl mezi tím, jak zobrazuje objektivní realitu, vzpomínky a představy. Tudíž nás vždy překvapí, že si hlavní hrdinka odskakuje v mysli jinam, nebo že zdánlivý sen – v němž se objevuje několik mrtvých lidí – není noční můrou či předtuchou, nýbrž skutečností.

Nejsilnější vliv má ale samozřejmě onen čtvercový formát. V kině znamená mnohem víc než pouhou simulaci televizního zážitku. Necítíme se díky němu pohodlněji, ale naopak si uvědomujeme, že velká část plátna není využita.

Děje se toho dokonce mnohem víc: je jasné, že nevidíme, co bychom vidět mohli. Postavy při akci často vypadávají ze záběru nebo mívají oříznutá těla. Podprahově se do nás dostává, že sdílíme jakousi omezenou životní perspektivu hlavní hrdinky. Omezenou jejím mládím a naivitou, ale i tím, že je žena, od níž se očekává, že bude způsobně sedět v koutku.

Omezuje ji dobová definice správného ženství, je omezená sociálně a třídně, nesmí dělat věci, které se nesluší. Nemůže opustit vymezený prostor. Doslova i symbolicky je sešněrována v nějaké roli a také korzetu. Nemá mít rozhled, nemá mít svobodu, a tudíž i nám je odepřena svoboda pohledu, volného rozhlížení, a byť jen představa, že máme celkový přehled.

V tomto je Příběh jednoho života skutečně tísnivý a hrozně dobrý film. Páchá na nás násilí, které nám umožní cítit totéž co hlavní hrdinka, aniž bychom se na snímek zlobili, že nám dělá hloupé naschvály.

Do příběhu se ponoříme naplno, až nám unikne, jak silně jsme omezeni při pohybu a při domýšlení si věcí. Jsme tak vždy znovu překvapováni jako Jeanne. Moc by mě zajímalo, zda tohoto efektu v knize nějak dosahoval i Maupassant. Skoro mám chuť si tento „ženský román“ přečíst. Až tak mě film nalomil. A objevil mi novou skvělou herečku jménem Judith Chemla, což se ani neodvážím skloňovat. Jen vysekávám poklonu za to, jak zvládla být nevinnou dvacátnicí i značně zteřelou čtyřicátnicí.

Související