Emoční šrapnel přišel z nečekaných míst. Ty největší filmové bomby do Karlových Varů obvykle padají z festivalů, jako jsou Cannes, Benátky či Berlín. Hlavní soutěž karlovarské přehlídky ta opravdu velká světová jména obvykle obsahuje spíše jako ozdobu a málokdy zde představí své nejlepší filmy. Byť zdejší loňský vítěz – maďarské drama Rodinné štěstí uznávaného režiséra Szabolcse Hajdua – se mohl směle řadit k nejlepším evropským snímkům uplynulého roku.

Letos to na papíru vypadalo o kousek hůř. V soutěži převládaly velké neznámé, třebaže ruský režisér Boris Chlebnikov se svým předchozím filmem soutěžil na festivalu v Berlíně. O to je teď větší radost, že Vary objevují nové talenty, kterým by mohly otevřít dveře „do světa“ – tedy na zmíněné festivaly té absolutní světové špičky.

Patří mezi ně také balkánské drama Chlapi nepláčou od debutujícího bosenského režiséra Alena Drljeviče. Film otevírá staré bolesti z konfliktu na území bývalé Jugoslávie. Ale rozhodně ani na vteřinu nepřináší pocit, že tohle už jsme mockrát viděli.

Skupina válečných veteránů z opačných táborů se sejde na odlehlém místě v horách, aby podstoupila svéráznou terapii. Ta má zacelit vnitřní rány, ale také překlenout propasti, které zůstaly i po „zakopání válečné sekery“ mezi národy.

Hned v úvodu prostornou místností běhají pelikáni a honí tučňáky. A jako mávnutím se jedni ptáci promění v druhé a z kořisti se stává lovec. Ne, nejsme v magické říši, to jen několik čtyřicátníků a padesátníků klape pažemi jako zobáky ve hře, která má uvolnit napětí. Ve hře, která se okamžitě vymkne z kloubů. A mezi zvířátky místo honičky začne probíhat páření.

Tahle sestava nejen válečných, ale také hereckých veteránů – tváří známých z mnoha balkánských filmů – v následujících 100 minutách přinese intenzivní, přitom však přesně dávkovanou a mnohdy jízlivě ironickou sondu do duší mužů, kterým už z těl doktoři dávno vytáhli úlomky granátů. Ale zůstaly jiné jizvy, jež se ani po takřka dvou dekádách nezhojily.

Režisér Drjević sám zažil válku coby voják, ale pod záštitou mírové organizace se roku 2010 zúčastnil též podobného terapeutického programu, jaký vyobrazuje i ve svém filmu.

Původně to měl být výzkum jen pro krátký dokument. Ale Drjevičův celovečerní hraný debut Chlapi nepláčou je přesně tím případem, kdy se podobné zkušenosti a dlouhou přípravu podaří zúročit na maximum.

Jen občas se snímkem mihne klidný záběr na horskou krajinu, kterou se pozvolna přelévá mlha. Jinak vše leží na bedrech, a především tvářích herců, v nichž se zračí různé druhy traumat. V tomto ohledu jde o univerzální výpověď o následcích války. Ale specifičnost balkánského konfliktu, který je též střetem náboženským, vytváří i velmi lokální tenze.

„Podle mého názoru válka v Bosně nikdy neskončila,“ poznamenal v Karlových Varech režisér. A z jeho filmu ten pocit čiší v každé vteřině. Muži, kteří dokážou sedět u jednoho stolu, zpovídat se a pít slivovici, v očích zahraničního diváka snadno vzbuzují dojem, že je kupředu táhne podobná motivace. Ale ve vteřině, s krvelačným výrazem ve tváři, jeden druhého bije klackem.

Přiznat, že i „naši“ páchali stejná zvěrstva na bezbranných civilistech jako nepřítel, je stále nepřekonatelný problém.

Režisér Drljević našel přesný rytmus, v němž míchá humor s napětím a v němž se nikdy citově nevydírá. Přesto je emoční dopad na diváky drtivý. Tady chlapi pláčou – jak na plátně, tak v sále – a je to naprosto v pořádku.

„Nebudu na jednom pokoji s muslimem,“ říká hned zkraje jeden z protagonistů – a Drljevičův film nikdy nedojde k tomu, že by si nakonec muslimové a křesťané, Srbové a Chorvati, chromí i tělesně zdraví padli „vyléčeni“ kolem ramen. Snímek sleduje jen nepatrná hnutí, která občas problesknou v tvářích i činech drsných mužů.

To samo o sobě je obrovské téma – jak uvěřitelně vyobrazit drobné proměny emocí v čistě mužském kolektivu. Tady snad, až na jednu výjimku, nezazní ženský hlas – opuštěný horský hotel se stává improvizovaným chlapským emočním bojištěm, kde mají i nejdrsnější skutky vést k hojivému účinku.

Kdyby prozatímní – formálně možná celkem nenápadný – vrchol karlovarské soutěže nezískal některou z hlavních cen, mohlo by to znamenat jen dvě věci. Že porotci ztratili veškerou soudnost, nebo že se mezi relativně neznámými jmény skrývají ještě větší filmové poklady.

Související