Titulní postava ideologicky exponovaného televizního seriálu 30 případů majora Zemana se pro Vladimíra Brabce stala osudem i prokletím. Herci, který zemřel v pátek ve třia­osmdesáti letech, změnila život a zastínila desítky jiných rolí, jež ztvárnil především na divadelním jevišti.

Třicetidílný propagandistický seriál vznikal ve třech vlnách v letech 1974 až 1979 na zakázku ministerstva vnitra jako oslava třicátého výročí osvobození republiky a vzniku Sboru národní bezpečnosti.

Fakt, že se představitelem uvědomělého esenbáka Jana Zemana stal právě Vladimír Brabec, byl paradoxní z hlediska kádrového, ale také profesního. Rodák z pražského Žižkova nikdy nebyl členem strany a nikdy předtím žádného detektiva ani kriminalistu nehrál.

Byl to herec mnohotvárných charakterních i komediálních rolí, kterého v roce 1959 angažoval do souboru Národního divadla jeho profesor Otomar Krejča.

Po boku slavných herců se Brabec objevil v Shakespearových hrách, ale třeba také v generačním dramatu Josefa Topola Jejich den. Ve filmech hrál spíš menší role. Největší příležitost před kamerou se mu naskytla roku 1970 v titulní roli osamělého výpravčího v dětském filmu Kapitán Korda.

Když Brabec dostal nabídku na ztvárnění hlavní postavy v seriálu 30 případů majora Zemana, nemohl přesně vědět, do čeho jde. Náměty prvních dílů byly původně zamýšlené jako kriminální příběhy, podložené nejzávažnějšími skutečnými případy, a natočit je měl žánrový specialista, režisér a spisovatel Jaroslav Šikl.

Scénáře do "politicky zparchantělé" podoby, jak některé díly před devíti lety charakterizoval sám Brabec, přepsal Jiří Sequens, jenž nakonec všechny části také režíroval.

Nikdo zpočátku též netušil, jakým fenoménem se tyto "večerníčky pro esenbáky" stanou. A že ještě po více než čtyřiceti letech budou mít zapřisáhlé odpůrce i skalní fanoušky.

Ti starší příznivci se značnou dávkou nostalgie seriálu připisují kultovní status, ke kterému přispělo i komiksové zpracování několika dílů Kájou Saudkem. Ti mladší v něm spíš vidí nechtěně zábavnou retro recesi s neopakovatelnými zlidovělými hláškami.

Diváci v době premiérového uvedení vnímali Majora Zemana příznivě jako tuzemskou odpověď na polského kapitána Klosse, tedy seriál S nasazením života. Díl od dílu stále nehoráznější propagandistický obsah 30 případů, zcela poplatný tendenční normalizační optice, přehlíželi, neviděli, anebo vidět nechtěli.

Manipulativní dezinterpretace tuzemských poválečných dějin navíc zpočátku nečišela ze seriálu tak prvoplánově jako u pozdějších epizod z takzvaných krizových let. Zeman sice byl komunista, status hrdiny stojícího vždy na "správné" straně barikády mu však dodávala minulost protifašistického bojovníka, jenž prošel koncentračním táborem.

Porážka nacismu − tedy nezpochybnitelného zla − se tak v seriálu stává jen začátkem Zemanova neustálého boje proti dalším, již poválečným nepřátelům lidově demokratického, respektive socialistického zřízení.

"Za některé díly jsem se styděl, že v nich jsem," přiznal v roce 2008 v televizním pořadu 13. komnata Vladimír Brabec a zároveň dodal, že ho major Zeman jako herce zničil. V roce 1975 v pouhých jednačtyřiceti letech Brabec dostal během představení Cyrana z Bergeracu na jevišti první infarkt.

Pětiletou zdravotní dovolenou vyplnilo natáčení dalších případů majora Zemana. Ty Brabcovi přinesly v tuzemsku, ale rovněž v NDR, značnou diváckou popularitu i určité prominentní postavení, zároveň však ztratil soukromí a byl zaškatulkován do jediného typu postavy. Kvůli tomu přestal dostávat nabídky na jiné role.

Pro herce, jenž se počátkem osmdesátých let vrátil do Národního divadla, se důležitou součástí jeho profesního života stalo účinkování v rozhlase a v dabingu. Tedy práce, kdy nikdo neviděl Brabcovu "zemanovskou" tvář, ale každý slyšel jeho hlas. A s ním herec pracoval již od šedesátých let znamenitě − namluvil především role Jacka Lem­mona, Marcella Mastroianniho nebo Rogera Moora, který ztvárnil postavu Zemanova pomyslného ideologického protihráče Jamese Bonda.

Za celoživotní mistrovství v dabingu Brabec získal Cenu Františka Filipovského.

V devadesátých letech začal Vladimír Brabec hostovat také v muzikálech v Hudebním divadle Karlín, "zemanovské stigma" ho však znovu dostihlo. První polistopadové reprízování seriálu v České televizi v roce 1999 rozpoutalo vášnivou diskusi, jaká kolem žádného jiného produktu totalitního "folkloru" dříve nevzplanula.

Brabec začal dostávat vyčítavé dopisy, označující ho za privilegovaného přisluhovače minulého režimu, byť v seriálu, který se stal specifickou součástí české kolektivní paměti, kromě něj vystupovaly desítky dalších populárních herců.

Brabcovým skonem definitivně končí i pokusy vzkřísit majora Zemana, o nichž se v minulosti uvažovalo, a to dokonce v žánru crazy komedie. Zfilmován nebude ani poslední "perestrojkový" případ majora Zemana, který napsal hlavní dramaturg seriálu Jiří Procházka pod názvem Zločin na zámku. V novele vydané roku 1991 zestárlý a rozčarovaný Zeman umírá, aniž by si stačil uvědomit, "jak tragický byl vlastně jeho život a kolika omylů, jsa oklamán, se v něm zbytečně dopustil".

Na život a hereckou všestrannost Vladimíra Brabce by se proto nemělo vzpomínat jenom kvůli jednomu obalamutěnému esenbákovi.

Související