Když z pódia pražského kina Aero režisér Terry Gilliam vykřikoval, že společnost potřebuje teroristy, mnohým zatrnulo. Bylo nedlouho po útocích z 11. září 2001, nicméně provokatér a člen recesistické skupiny Monty Python dobře věděl, proč to říká.

Gilliam v Praze uváděl své slavné kafkovské podobenství Brazil z roku 1985 a narážel na sympatického opraváře v podání Roberta De Nira, z něhož chyba v systému učinila psance a teroristu. Film Brazil se včera díky Projektu 100 vrátil do českých kin spolu s dalšími mezníky sci-fi žánru.

De Nirova postava má v Brazilu malou roli. Prvně se na plátně zjeví, aby hrdinovi ilegálně opravila klimatizaci. V nelidském, byrokratickém soukolí Brazilu je onou potřebnou dávkou lidskosti, "chybou", která z odlidštěného světa činí alespoň trochu obyvatelné místo. Zda je opravdu teroristou, film nikdy neobjasní.

Brazil je typicky nadčasová sci-fi, jež zdravě provokuje a kterou lze v každé době vidět novýma očima. Stejně jako další tituly Projektu 100, počínaje vůbec první sci-fi světové kinematografie: Cesta na Měsíc z roku 1902 má jen 13 minut a jde o jeden ze snímků iluzionisty a pozdějšího filmaře Georgese Mélièse.

Už tehdy se kinematografie rozdělila na dva proudy. Oproti dokumentaristickému realismu bratří Lumiérů reprezentoval Méliès ten druhý, fantastický, plný triků. Verneovská pouť vousatých astronomů na oběžnici Země je dnes pro mnohé kuriozitou. Ale právě tady všechny ty vědecko-fantastické výpravy začaly.

Také hrdinové ostatních sci-fi Projektu 100 se vydávají na dalekou pouť. Ať už časem jako v Cestě do pravěku, časoprostorem v Planetě opic z roku 1968 či za svobodou jako právě v Brazilu či snímku Matrix, který výběr uzavírá.

Všechny ve své době představovaly zjevení. Cesta do pravěku režiséra Karla Zemana přiměla mládež k úžasu nad oživením prehistorické fauny pomocí animace i loutek − a také se Cesta do pravěku jako jediný snímek Projektu 100 nevrací do kin, nýbrž do škol, kde se bude výhradně promítat.

V závěru jiného snímku, Planety opic, hrdina nalezne zbytky sochy Svobody na domněle cizí planetě. Diváci spolu s ním musí přehodnotit vše, co se dosud odehrálo. Vyobrazení krutého zacházení opic s lidmi se mění na kritiku vlastních řad.

Znepokojivých a sugestivních obrazů je plný také film Brazil. Třeba když během oslavy omládnutí jedné z hrdinek z rakve vyteče její staré "já" − tedy záplava krve a orgánů. Zázrak vědy a techniky získává hororový rozměr.

A v kyberpunkové sci-fi bratří Wachovských Matrix z roku 1999 se budoucnost kinematografie objevila na plátně hned během prvních vteřin. Tehdy hrdinka Trinity vyrazila vstříc policistům − po zdi, nikoliv zemi − a zlikvidovala je pomocí úderů, kopů a dosud neznámé trikové techniky zvané "bullet time", která umí zmrazit a zase zrychlit tok času.

Jako by do mysli diváků poprvé pronikla filmařina příštího tisíciletí. Samozřejmě nikoliv jen díky trikům a akci.

Bratři Wachovští si dovolili vyprávět na Hollywood nezvykle zahuštěně, míchat vlivy japonských komiksů a východní filozofie s myšlenkami Friedricha Nietzscheho, šamanismem i křesťanstvím.

Projekt 100 do kin dříve uváděl relativně náhodná díla z dějin kinematografie. Nová koncepce představit každý rok jeden žánr nabízí mnohem rafinovanější zážitek. Nabádá k hledání spojitostí. A zrovna v případě science fiction vybízí k úvahám nejen nad technologickým pokrokem filmového média, ale také nad tím, zda se někdy alegorická budoucnost z představ filmařů nezačíná nebezpečně blížit žité současnosti publika.