Servírka Alma právě zaslechla tu nejpuntičkářštější a nejpožitkářštější objednávku snídaně, jakou si jen lze představit. "Velšského králíka se ztraceným vejcem," začne svůj výčet pokrmů módní návrhář Reynolds Woodcock. Než se protagonista snímku Nit z přízraků dostane k uzenému čaji Lapsang souchong, jeho slova v Alminých uších zvoní jako ta nejkrásnější báseň.
V tu chvíli už divák nejnovějšího filmu režiséra Paula Thomase Andersona, který ode dneška promítají kina, ví, že pro vyhledávaného londýnského designéra Woodcocka je snídaně rituál. Jeden z mnoha, které mu umožňují přežít den a soustředit se jen na svou posedlost látkami, vzory a stehy.
Už v první scéně se − tak jako každý den − o tento rituál postará jeho sestra, s níž Woodcock sdílí byt na klidném londýnském náměstí. Návrhář se nehodlá nechat rozrušit ničím a nikým, milenka dožadující se pozornosti je pro něj jen dočasnou součástí inventáře bytu. Woodcock vnímá ženy spíš jako chvilkovou vášeň nebo více či méně dokonalý věšák na šaty. O to intenzivněji na něj zapůsobí servírka Alma.
◼ Vyhledávaného londýnského návrháře ve filmu Nit z přízraků ztvárnil britský rodák Daniel Day-Lewis. Šedesátiletý držitel tří Oscarů již dopředu oznámil, že po tomto snímku odchází do důchodu a dál před kamerou nebude vystupovat.
◼ Představitel hlavních rolí ve snímcích Poslední Mohykán, Lincoln, Gangy New Yorku či Až na krev proslul dokonalým splynutím s každou postavou.
◼ Díky své herecké metodě se rovněž seznámil s češtinou, kterou se začal učit kvůli diváky i kritikou rozporuplně přijaté filmové adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí z roku 1988.
V té chvíli by mnoho režisérů rozehrálo netradiční love story o umanutém podivínovi, kterému láska rozložila jeho nalinkovaný život. Jenže to by pro jednoho z nejpreciznějších filmařů dneška Andersona bylo málo.
Autor snímků Magnolia či Až na krev opět vypráví především o moci a nezvyklých, temných zákoutích mezilidských vztahů. Po filmu Až na krev se režisér podruhé spojil s hercem Danielem Dayem-Lewisem. Trojnásobný držitel Oscara za herectví je známý pečlivou přípravou a s obsesemi návrháře Woodcocka, který má být jeho poslední rolí, se sžil opět dokonale.
I díky jeho herectví je film Nit z přízraků skvělou studií posedlé mysli, v každém záhybu látky a z ní vznikajících šatů na diváka přenáší pocity tvůrce, který své dílo upřednostňuje přede vším. Anderson natočil snímek, jehož se lze takřka dotknout.
Když Woodcock poprvé šatí Almu, kamera to pozoruje s až voyeurskou rozkoší. Extrémně zblízka, a přitom s elegancí. Žádné roztřesené, realistické ruční snímání − z kamery se stává další znalec a milovník oděvů i těl.
Jak se Alma vžívá do role Woodcockovy múzy, mění se také dynamika jejich vztahu. Nikoli v lásku, nýbrž v nezvyklý souboj. Jak jednoho s druhým, tak Woodcocka s vlastními démony.
Film víc a víc projevuje přiznanou inspiraci psychologickými dramaty Alfreda Hitchcocka, například snímkem Rebecca.
Podobně jako jeho stejnojmenná hrdinka si také Alma hledá místo v domě, kde dva lidé v sourozeneckém vztahu dosud fungovali jako dokonalý mechanismus. Servírka se snaží přijít na to, jak v tomto soukolí milovat Woodcocka svým vlastním, jedinečným způsobem.
Režisér Anderson, který je za Nit přízraků zaslouženě nominován na Oscara za režii, rozvíjí po hitchcockovsku rozporuplnou představu lásky, která může zároveň naplňovat i pohlcovat. Ale především uprostřed Londýna 50. let minulého století nechává ožít postavu, která je ve své snaze manipulovat milencem podobně vynalézavá jako její protějšek při navrhování nejnovějšího modelu šatů.
Nit z přízraků je strhující dobové melodrama, ale také film plný náznaků, v němž se nic nedoříká naplno. Tak jako dobře ušitý oděv nechává divákovi prostor dýchat. A občas zase úplně obyčejnou scénu promění v mistrovsky napínavý okamžik, nad nímž člověk tají dech.
Jako když Alma při jedné snídani každým pohybem − od nalévání čaje po mazání másla na toast − vytváří nesnesitelný rachot. Takhle svět vnímá přecitlivělý umělec, pochopí Alma záhy. A začne hledat způsob, jak těmto návykům a zlozvykům čelit. Jak se neudusit v náručí muže, jehož miluje.
Nit z přízraků
Scénář a režie: Paul Thomas Anderson
CinemArt, česká distribuční premiéra 1. února
Režisér Anderson ze své hrdinky nedělá oběť, vytvořil cyničtější a zároveň emancipovanější verzi klasického dobového melodramatu.
Temný, často až klaustrofobně dusivý film rozradostní třeba scénou, kdy oba milenci spiklenecky odeberou Woodcockem navržené šaty dámě, jež se nechová dost vhodně na to, aby jich byla hodna.
S podobně černým humorem Anderson pracuje také v okamžiku, kdy Alma začíná jednat takřka jako Maryša z dramatu bratří Mrštíků. Nesluší se prozrazovat více, snad jen to, že Nit z přízraků se do dějin kinematografie zapíše jako film s překvapivým využitím různých pokrmů z hub.
Především je ale jedním z nejrafinovanějších snímků roku. Oproti leckteré oscarové konkurenci jde o film na první pohled nenápadný. Nebouří v něm bitva jako ve válečném Dunkerku. Není ostrou společenskou satirou jako horor Uteč. Nedochází zde k takovým násilnostem a dějovým veletočům jako v dramatu Tři billboardy kousek za Ebbingem.
Nit z přízraků je především vrstevnaté drama, v němž divák pozvolna proniká každým záhybem látky. Nikdy si nemůže být jist, jak mu ty šaty budou sedět, ale každá další vrstva odhalí detail hodný vší jeho pozornosti.
