Třiapadesátiletý belgický scenárista a režisér Jaco van Dormael dosud natočil jen tři celovečerní filmy: Zlatou kamerou na MFF v Cannes oceněný debut Toto hrdina (1991), drama Osmý den (1996) a romantické sci-fi podobenství Pan Nikdo (2009).

Režisérská verze posledního filmu, který tvůrce začal připravovat v roce 2001, vstoupila ve čtvrtek do české distribuce.

Titulním protagonistou vysokorozpočtového experimentálního snímku, natočeného v mezinárodní koprodukci za sedmatřicet milionů eur, je poslední žijící smrtelník Nemo Nobody (znamenitý Jared Leto).

Vrásčitý stosedmnáctiletý stařec v roce 2092 na smrtelné posteli vzpomíná na to, co prožil (anebo co mohl prožít) se třemi různými ženami.

Ve fragmentárním, retrospektivně strukturovaném kaleidoskopu, který sleduje Nemův život od jeho narození v roce 1975, režisér paralelně konstruuje tři verze Nemova života.

Ty závisejí na tom, zda jako devítiletý chlapec stihne, či nestihne doběhnout vlak (v němž odjíždí Nemova matka, jež opustila jeho otce). Nemův život se z nádraží rozjíždí po dvou kolejích, které se budou dále větvit, vzájemně křížit a zase rozcházet.

Motýlí efekt

Obrazově vytříbená meditace o láskách na celý život a o (ne)vratnosti každodenních rozhodnutí si důvtipně pohrává s tokem času: režisér stále přeskakuje mezi současností v budoucnosti a minulostí v současnosti.

Každou významnou dějovou linku zastavuje a rychloposuvem ji vrací na pomyslnou výhybku osudu, kde svého hrdinu nechá učinit odlišnou volbu. Nemovy příběhy si zdánlivě vzájemně protiřečí, ve skutečnosti ale do sebe kauzálně zapadají.

Jaco van Dormael přitom vychází z předpokladu, že banální událost na druhém konci planety může na principu "motýlího efektu" zcela změnit lidem život (a v případě jedné verze Nemova života způsobit i ztrátu jeho osudové lásky, ztvárněné Diane Krugerovou).

Nejde však o fatalistický příběh: režisér věří, že člověk může i předurčený osud ovlivnit svými lepšími, nebo horšími rozhodnutími - a ve filmu tyto varianty domýšlí a prozkoumává.

(Ne)náhodné citace

Impresionistická mozaika je zaštítěna citátem Tennesseeho Williamse ("Všechno mohlo být čímkoli jiným, a mělo by to stejný smysl"), klíčovým motivem "ujíždějícího vlaku" však předně odkazuje na drama Krzysztofa Kieślowského Náhoda.

V Dormaelově snímku lze navíc vypozorovat další motivy, jež vědomě i podvědomě připomínají řadu filmů (např. 2001: Vesmírná odysea, Věčný svit neposkvrněné mysli, Fontána, Podivuhodný případ Benjamina Buttona a svým způsobem i letní blockbuster o "snech uvnitř snů" Počátek).

Pan Nikdo však není jen ambiciózní déjà vu kompilát, okázale hlásající "velké pravdy", ale i svébytné mnohovrstevnaté dílo. Chvílemi je ale oné mnohovrstevnatosti až příliš. To se projevuje na přebujelé minutáži (film trvá přes dvě a půl hodiny), na manýristických vizuálních exhibicích (výtvarná stránka může konkurovat hollywoodským sci-fi) i na zbytečně doslovných sekvencích ("přednášky" o velkém třesku, teorii superstrun, principu entropie).

Navzdory těmto výhradám je Pan Nikdo sofistikovaným snímkem, který obratně propojuje zdánlivě neslučitelné filmové žánry i lidské emoce, vzpomínky a sny.

Související