Devět programů festivalu Struny podzimu je rozvrženo do 19. listopadu. Lemperová, Němka žijící v Americe, zazpívá na netradičním místě - v Národním divadle.
Už loni si při prvním hostování v české metropoli slavná šansoniérka s taneční průpravou zcela podmanila publikum, když přednášela v Obecním domě songy a písně Kurta Weilla, německého meziválečného avantgardního a antifašistického židovského skladatele.
Nyní pro Prahu chystá kosmopolitní program střídající němčinu, francouzštinu, angličtinu, jidiš, hebrejštinu a arabštinu. Zahrne podle pořadatelů písně Kurta Weilla, Bertolta Brechta a Edith Piaf, americké muzikály i hudbu z dalších kulturních okruhů.
Lemperová, neustále experimentující blondýnka středního věku, má od počátku image sexuálně provokativní umělkyně. Její fotografie během let střídají vyzývavé, přezíravé, chladné i nenápadné výrazy, současný a "retro" vzhled.
V pětadvaceti popudila Německo svým pojetím písní Marlene Dietrichové, tehdy ještě žijící legendy. Později zpívala v muzikálech, ale světově uznávanou hvězdou se stala až po vydání desky s tvorbou Kurta Weilla.
Od poloviny 90. let už vystřídala hudbu šantánů a blues, melodie Michaela Nymana a německé Výmarské republiky, pop, písně rockerů i vlastní tvorbu.
Francouzské šansony považuje Lemperová za spíše umělecké - plné poetismu a lyriky; německé jsou podle ní dekadentnější: kritizují společenské a politické poměry a předsudky, provokují.
Šanson z dvacátých a třicátých let dvacátého století je podle ní už přežitý, ale v novodobé podobě je to žánr živý a životný.
Loni řekla ČTK, že má ráda písně o antihrdinech, ne romantické příběhy se šťastným koncem, ale příběhy realistické, i když melodramatické. Koncerty podle ní nemají být muzeem.
Když před dvěma desetiletími začínala Lemperová svou strmou dráhu, hledala expresivní hudbu s texty v němčině - satirickou, politickou, agresivní. Našla to podle svých slov především u Weilla, zejména v jeho spojení s Brechtem.
