Alice Cooper se pro nás nechal oběsit, abychom dostali svou show

Shrňme si pro začátek staré pravdy:

1. Jsme národ rocku a metalu. Díky historickým okolnostem jistá část Čechů a Moravanů cítila jako svou povinnost demonstrovat, že má – navzdory ponižujícímu komunistickému útlaku – „koule“.

2. Jistý starý rockový harcovník rozděluje posluchače hudby na ženy a muže; prvním přisuzuje žánrovou a fanovskou přelétavost, druhým zapálení pro konkrétní věc (žánr, hudební skupinu) na celý život. Tak jako tak, staří rockeři už dávno dosáhli padesátky a pořád, i když by na to kdysi málokdo sázel, jsou tady.

Brněnská Hala Rondo je hokejovým kluzištěm s typickým „kotlem“ hráčské plochy a strmými ochozy završenými polonosnou příhradovou konstrukcí, na kterou by měly být zavěšeny obří obrazovky. Nebyly, ale k tomu se ještě dostaneme. Už letmý pohled na masu těl pozvolna zaplňující dějiště „budoucích hrůz“ jasně řeklo dvě věci.

1. Staří rockoví pardálové dorazili, někteří ve svém bojovém odění, množství ale i v civilu. Část vzala své manželky a věkový průměr snížili jejich potomci obojího pohlaví. Mladá krev tradičních černooděnců s hřeby obecně nebyla nijak hojná, takže nakonec po dlouhé době vypadala zase jako výjimka a ne pravidlo. Co ale čekat, když Vincent Furnier aka Alice Cooper letos oslavil šedesátku?

2. Jsme národem zdrženlivým, protože na samotnou plochu se alespoň zpočátku lidé tak nehrnuli a většina nejdříve obsadila ochozy. Že by únava ze starých bitev?

Nicméně, pravdou je, že je zvykem držet si od předkapely odstup. Této role se ujala opavská skupina Helpness, kterou v rozhlasové anketě vybrali rockoví fanoušci. Ona sama řekla, že je to pro ni čest a svým způsobem i zadostiučinění. Před osmi lety totiž její členové pomáhali vykládat kamiony s technikou Alice Coopera před jeho ostravským koncertem a rocker je pak vykázal ze zvukové zkoušky, jak nedávno vzpomněl zpěvák a kytarista Helpness Pavel Herich.

Helpness (a jedeme dál)

Hala náhle zhasla všechna světla a chlapci naběhli na pódium několik minut před osmou, jako předzvěst, že tenhle koncert bude šlapat jako dobře namazané hodinky. Jak by také ne, Cooper je nejen napraveným mužem a praktikujícím křesťanem, ale především profíkem. Ostatně do Brna přijel z Německa, aby zde završil svůj evropský koncertní maraton o dvou stech zastaveních, jímž propagoval svou letošní novinku Along Came A Spider.

Hoši z Helpness hned na začátku několika výkřiky zpěváka ukázali svoje odhodlání a rozjeli to po tvrdší hudební lince, než kterou zastává sám Cooper. A bylo vidět, že je to opravdu baví, což je vždy dobrá zpráva i pro publikum. Jeho hladina sice byla vztyčenými pažemi narušována jen mírně, ale dobré míry nálady kotel stihl dosáhnout i za pouhou půlhodinu, která byla skupině vyhrazena.

Pak už jen rychle zkontrolovat hygienické zázemí (šlapalo uspokojivě a rychle), dotankovat další „tekutý chléb“ ze stánků obkružujících kluziště i halu samotnou a znovu zabrat svoje místa.

Devátá hodina udeřila a na látkovou zástěnu nataženou před pódiem se promítla silueta shock rockového monstra v klasickém fraku a cylindru. A poté ještě jedna, překážka byla zbořena a Cooper alias sériový vrah Pavouk z poslední desky zchvátil svou první oběť. Sám sebe.

Pod galerií šlapeme dál

Začali jsme Cooperovou oblíbenou startovací skladbou It's Hot Tonight z desky Lace And Whiskey (1977) a hned následovaly slavné No More Mr. Nice Guy (z umělecky ceněného hitu sedmdesátek, alba Billion Dollar Babies) nebo I´m Eighteen (Love it to Death, 1971). Alice se ale držel zpátky a ti, kdo čekali divadelní shock rockovou show plnou tolikrát citovaných gilotin, elektrických křesel a umělé krev i živých hroznýšů, zatím viděli Coopera decentně zpívajícího figuríně sebe sama nebo elegantně protáčejícího svou tradiční hůlku (ta brzy letěla do publika, které už dávno ví, že zpěvák se takto během koncertu zbaví nejedné své propriety).

Tak takto vypadalo i české zahájení koncertu s It's Hot Tonight (akorát my jsme národem zdrženlivým)

Řekli jsme už, že Cooper je především profíkem, který přesně ví, co dělá? A on to ví, přátelé, protože tohle vše byla jen příprava. Když po první třetině Pavouk zmizel ze scény spolu se svou novou dámskou obětí, dostali příležitost i další členové kapely. Nejdříve kytarová, pak bicí sóla přinesla jak akustický předěl, tak radikální změnu vizuální stylizace. Dosud umírněná světla a další efekty přepálily jističe a zmnohonásobily své působení. Nejen hudbou živ je její fanoušek a zde se na celkovém účinu – zvláště díky smyslovému šoku po předchozí umírněné části – oko na celkovém zážitku podílelo stejnou měrou. A po zbytek koncertu už nepolevilo.

„Divadlo skutečna“ dostalo konečně svojí šanci a s ním i koncepční deska Along Came A Spider. Sériový vrah inspirovaný archetypální filmovou ikonou Normanem Batesem z Hitchcockova Psycha ničí ženy (na pódiu hrané Furnierovou vlastní ženou a dcerou), krade děti, uniká policii, u Vengeance Is Mine používá rapír, zpívá ve svěrací kazajce, osvobozuje se a nakonec je stejně dopaden a na obří šibenici exemplárně pověšen.

Alice Cooper - Vengeance Is Mine (a dokončujeme)

Publikum je tou dobou na domácí poměry dostatečně vtaženo do této velké spektakulární hry a Furnier ukazuje, že je skutečný bavič (v ryzí významu tohoto slova). Z jeho cooperovského alterega čiší herecká teatrálnost přesně jen do té správné míry, aby se nestal parodií sám sebe. Netlačí zbytečně na pilu, nechce šokovat skutečnou brutalitou a drží se svého tradičního stylu. Většina jeho póz je naprosto uvěřitelná – alespoň do té míry, jak může obyčejná celospolečenská představa zvrhlého monstra být. Jako by se Vincent Furnier hrající Alice Coopera již od 70. let, stal jeho skutečnou součástí. A naopak. Toto je (divadelní) představení, jak má být.

Dlouhodobé působení obrazů a zvuků vyplavuje endorfiny, diváci-posluchači už jsou dávno lapeni uvnitř tohoto velkého cirku. Není to šílenství běsnění, ale příjemné ztotožnění se s touto hrou, která má svůj jasně daný začátek, zlom, střed, zlom a konec. Po Pavoukově věšení následuje ještě několik tradičních hitů jako proslavený Poison, který Coopera po jeho drogových hříších hedonistických 80. let vrátil roku 1989 zpátky do hry po umělecké i komerční stránce, nebo fanoušky nejsilněji přijatý Hey Stoopid (1991). A pak ještě přídavky a zakončení. Škoda jen, že tak nečekané. Druhý přídavek, který by šou natáhl z konečného času 22:40 do plné jedenáctky, by určitě publikum nemrzel.

Být s Alicem Cooperem po osmi letech od jeho posledního tuzemského vystoupení bylo pro jeho příznivce jasnou událostí a i když vám netrhal žíly přímočarou brutalitou, ani niternou hloubkou, plnil, co sliboval. Propracovanou zábavu, které chyběly jen ony neexistující obrazovky pod střechou haly, které by přinesly detaily z pódia i divákům na ochozech či v zadních řadách. Sám Alice Cooper ale prokázal, že když „lidovou zábavu“, tak se vším všudy. Přišel, řekl svůj příběh, a zmizel. Opona padá.

Oficiální stránky: http://www.alicecooper.com