Norah Jones, dcera legendárního indického sitaristy Raviho Shankara a jedna z nejnadanějších písničkářek tohoto desetiletí se na novém albu The Fall pokusila opustit škatulku country-jazzové písničkářky.

Už předchozí deska zastihla Norah Jones ve chvíli, kdy se snažila oprostit od původního stylu, který sama definovala a v němž už měla řadu epigonů, ale tentokrát je odchod definitivní. Slovo odchod je ale možná nepřesné. Spíš se dá říct, že do hudby, kterou hraje, vnesla další prvky z různých stylů, hlavně z rocku a folku, takže písně znějí pestřeji a barevněji. Láska k valčíkům a waltzům jí ale zůstala. Píseň December patří k nejlepším, které nazpívala.

Od klavíru k elektrické kytaře

Další novinka, jež překvapí příznivce majitelky jednoho z nejkrásnějších hlasů v dnešním showbyznysu, je přechod Norah Jones od klavíru ke kytaře. Obdivovaná klavíristka na ni "přesedlala" ve většině skladeb.

Jistěže je to jen pomocný trik, kterým se Jones zbavuje závislosti na country-jazzové minulosti, ale výtečně zabírá. Ostatně, celá deska je ve znamení elektrické kytary. Může to být i vlivem Toma Waitse, který Jones prý tu a tam s deskou pomáhal.

Jeho kytarista Marc Ribot s ní hraje na jedné ze skladeb a perkusívním zvukem svého nástroje, který je typický i pro Waitse, nastavuje sound ostatních muzikantů. Dokonce i steel kytara v Back To Manhattan má spíš ambientní charakter než že by připomínala svůj country původ.

A do třetice. Norah Jones byla královnou balad. Křehkých, jako když se do nich pustili jazzoví muzikanti Stan Getz nebo Chet Baker, sladkých, jako country padesátých a šedesátých let bývala. Ne že by se z Norah Jones stala uřvaná rockerka, ale nebojí se ani o kapku rychlejších a ostřejších skladeb jako It's Gonna Be. Na desce jsou sice v menšině, ale i tak je to změna.

Koketní frázování, lehkost, elegance

Posluchači takový posun ani nedojde, protože Norah Jones - i když aspoň pro obal desky změnila svůj vzhled - pořád zůstává stejně kultivovanou interpretkou jako dřív. Když jí skladba sedne tak jako závěrečná Man Of The Hour, kterou zpívá jen při piánu, posluchač si musí vzpomenout na Billie Holiday. Stejně koketní frázování, stejná lehkost a elegance. Jen podtón by byl asi tragičtější. Pokud jsme si ho tam ovšem dodatečně sami nevsugerovali.

Písně neřeší nic světoborného. Mají jen krásné melodie, jsou nádherně intimně zazpívané a dokonale zaranžované. Podle dominujících témat se zdá, že zpěvačka má za sebou nepodařený citový vztah a album je pro ni formou psychoterapie. Není v tom jediná, podobným způsobem uchopila před rokem svou poslední desku i o generaci zkušenější Alanis Morissette.

V písních Norah Jones je ale o něco víc zimy. Není to však zima v duši, spíš chlad venku, na ulicích Manhattanu, který je v písních všudypřítomný. V tom je Norah Jones pro změnu blízká jiná obdivovatelka New Yorku Suzanne Vega.

Taková výrazná písničkářská alba, jako je The Fall, vycházejí maximálně dvě nebo tři za rok. Ale to neznamená, že by čtvrtou desku Norah Jones měl posluchač nadužívat. Sladká a snivá romantika, kterou obsahuje, se snadno přejí. Tak jako cukroví z vánočního stromku, který je tečkou za obdobím, jemuž se v anglosaském světě říká The Fall.