Kill The Dandies!

I Saw White Fields
Drug Me Records/ Pale Music Int. 2009

Pražská skupina Kill The Dandies!, jejíž jádro tvoří tři členové rozpadlé kapely Moimir Papalescu & The Nihilists, se na svém debutovém albu I Saw White Fields sice od vlastní minulosti zcela neodstřihla, zároveň ale "hluboko v čase" zlatokopecky prozkoumává další hudební teritoria.

Mojmírovy staré mašiny

Skupina Moimir Papalescu & The Nihilists, jež se díky rafinovanému spojení rock-and-rollu a New Wave se syrovou elektronikou stala jednou z nejprogresivněji znějících českých formací poslední dekády, se rozešla koncem roku 2007 po čtyřech letech existence na vrcholu své kariéry.

Jeden z hlavních pilířů skupiny Moimir Papalescu se po jejím rozpadu začal věnovat vlastním elektronickým projektům (Magnetik, Die alten Maschinen, The Stylists).

Do garáže, do jeskyně

Další dvě autorské osobnosti - kytarista a zpěvák Hank J. Manchini a zpěvačka a klávesistka La Petite Sonja - společně s třetím "nihilistou" bubeníkem Vratislavem Plachetou a s dvojicí nových spoluhráčů (s kytaristou Richardem Fisherem a baskytaristou Martinem Růžičkou) založili novou kapelu Kill The Dandies!.

Zatímco eklektické skladby Moimir Papalescu & The Nihilists vstřebávaly vliv berlínského electroclashe, Kill The Dandies! se hlásí ke garážovému rocku šedesátých let. Ale nejen k němu.

V hlučnějších písních, jež napsal a hlubokým předramatizovaným vokálem zpívá Hank J. Manchini a v nichž se řinčivé kytary prolínají se zvukem hammondek nebo analogových syntezátorů (Hangover Love, I Want It), jsou cítit temné vlivy skupiny Nick Cave & The Bad Seeds z osmdesátých let.

Není to tak překvapivé vzhledem ke kytaristově minulosti, spojené s kapelou Rány těla, jež byla ovlivněna australskou postpunkovou skupinou The Birthday Party i jejich následovníky The Bad Seeds.

Postmoderní kovbojové

Písně, které hravě dráždivým, mazlivě svůdným, ale i "novovlnně" manýristickým hlasem interpretuje femme fatale české klubové scény La Petite Sonja, jsou vnějškově "sladší", avšak i pod jejich líbivým povrchem to vře (místy téměř "velvetovské" Don't Let Me Fade Away).

Stejně jako v dobách skupiny Moimir Papalescu & The Nihilists mají i Kill The Dandies! v repertoáru duet, který v šedesátých letech zpíval americký countryový zpěvák Lee Hazlewood s Nancy Sinatrovou. Po až "nestydatě" popovém hitu Summer Wine kapela sáhla po coververzi chytlavé skladby Sand.

Nejpřekvapivější žánrovou polohou na nahrávce, na jejíž produkci se podílel nizozemský zvukař Bert Neven (spolupracovník Killing Joke), je westernová instrumentálka Mohawk. Spíše než do klasických snímků Johna Forda by se ale hodila do postmoderních žánrových hrátek filmového dandyho Quentina Tarantina.

Skupina Kill The Dandies! nezapře odkaz kapel typu The Cramps. A i navzdory určité nevyváženosti dvanácti písní na desce si uchovává rajcovní punc "moderního retra" i schopnost propojovat přímočaře živelnou energii se stylově dekadentní elegancí.

To vše ale spíše než tuzemští posluchači zřejmě ocení zahraniční klubové publikum. Pokračující spolupráce skupiny se šéfem berlínského labelu Pale Music Int. a producentem Stevem Morellem, ale i koncerty v Německu či ve Švýcarsku tomu prostor otevírají.

Související