Osm přídavků jako půlhodinový bonus ke koncertu, to není v Praze moc časté. Pianista Daniel Barenboim i tím dodal svému výhradně chopinovskému recitálu punc jedinečnosti.

K profilu sedmašedesátiletého umělce neoddělitelně patří i dirigování, které spoluurčuje podobu a charakter jeho muzikality. V obou oborech je uznávanou světovou celebritou. Střídá sólové a dirigentské výkony v úctyhodném tempu, ale zároveň evidentně kontrolovaně a s koncentrací.

Charismatický klavír

Dva dny po středečním pražském vystoupení měl obdobný chopinovský program v Lipsku, o další dva dny později ve Varšavě, za pár dní přichází s taktovkou úplně jiný svět Mahlerovy obrovité Třetí symfonie, v polovině března opět recitál výhradně s Chopinovými díly a hned poté obdobně koncipovaný koncert z klavírních skladeb Schumannových.

Barenboimova hra je velkorysá, neulpívá v technice na detailu a drobné nedokonalosti milosrdně překrývá. Přesto v pražském Rudolfinu nehrál žádný šarlatán, ale velký umělec – pianista schopný pohrávat si s výrazovými pointami a mající charisma jako málokdo.

Podobnou osobností je John Eliot Gardiner, světoznámý dirigent proslulý zejména v poučené barokní interpretaci, ale trvale tento obraz porušující více než zdařilým působením i u moderních symfonických těles.

Tentokrát se vrátil k České filharmonii a bezděky připomněl, jak důležitá a určující je úloha dirigenta, když je to dobrý dirigent – je nositelem koncepce i celkového výrazu, ne pouze tím, kdo taktuje, a je tím, kdo motivuje hráče k pozornosti a nadstandardním výkonům a kdo tím garantuje, že se orchestr celkově ukazuje v tom nejlepším světle.

Bylo to tak i s filharmonií, která hrála přesně, naplno a krásně jak Schumannovu 2. symfonii a virtuózní Koncertní kus pro čtyři lesní rohy a orchestr, tak dvě reprezentativní kompozice z vrcholného období Bohuslava Martinů. Otazník vyvolala jen sestava programu – večer byl podstatně delší než obvykle a je škoda, že Symfonické fantazie od Martinů nebyly jeho tečkou, ale že zazněly uprostřed.

Hvězdy se vrátí na jaře

Mimořádně renomovanou trojici absolutních hvězd klasické hudby doplňuje v uplynulém pražském týdnu Matthias Goerne, skvělý interpret romantických písní. Podobně koncentrované sestavy těch nejzajímavějších umělců se dají čekat málokdy.

Barenboim, který měl recitál v Praze vůbec poprvé a byl tím pádem ještě exkluzivnějším jménem, se zřejmě hned tak v našich programech neobjeví, zato Goerne bude v Praze zpívat už opět počátkem července - těsně před skladatelovým jubileem přednese Mahlerovy písně.

A Gardiner letos obstará prolog festivalu Pražské jaro, když zde vůbec poprvé představí své proslulé barokní soubory: na 9. května je totiž festivalem ohlášena jako výjimečná událost Bachova Mše h moll v podání sboru Monteverdi Choir a orchestru English Baroque Soloists.

Související