Mimořádný a jen pro jeden večer připravený průřez celou svou dosavadní kariérou předvede dnes zpěvák Dan Bárta v plzeňském Domě kultury Inwest. Jeho koncert, při němž se vrátí až do svých pozapomenutých rockerských dob, se uskuteční v rámci vyhlášení vítězů osmnáctého ročníku čtenářské ankety Žebřík, pořádané hudebním časopisem Report.
Zpěvákova vstřícnost k plzeňským "Žebříkům" nepřekvapí, má jich plnou krabici. Letos mu navíc přibude cena "speciální".
HN: Na návrh pořadatelů Žebříku jste jednorázově obnovil řadu již neexistujících kapel s nimiž jste v minulosti hrál. Co vás k tomu přimělo? Sentiment, osobní rekapitulace, sympatie k pořadatelům?
Ó jé, to by byl minimálně technický masakr obnovit řadu již neexistujících kapel takhle najednou, pro jednou, na přehlídce, na hodinu. Je to prostší. S Illustratosphere jsme vytvořili rytmickoharmonické jádro, kolem něhož budou spolu se mnou na střídačku poletovat pro mě zásadní kytaristi a zpěváci a entertaineři z toho kterého období. Zahrajeme po jedné dvou peckách od každé party, tedy Alice, Illustratosphere s Mírou Chyškou i bez něj, trio Roberta Balzara, Sexy Dancers a J. A. R., a to tak, že rezignujeme na chronologii, spíše budeme tak jako zrychlovat, zahušťovat a tvrdnout. A hlavní motivací byla spíše ta možnost sama, ve smyslu úcty k těm lidem a k tomu materiálu.
HN: Nemáte z nějakého reunionu nejisté pocity?
Nemám, není důvod. Ve zkušebně jsme tomu dali, co to chtělo.
HN: Před sedmi lety jste v rozhovoru pro Rock&Pop říkal, že "bigbítové nálady" už nemíváte. Na žebříku ale připomenete i rockovou kapelu Alice. Změnil jste svůj vztah k rocku?
Přestal jsem ho považovat za rámeček, to tak maximálně. Pusťte si na youtube Brada Mehldaua, jak hraje Black Hole Sun od Soundgarden. Co ještě je, a co už není bigbít a podle čeho se to pozná? Robert Balzar se Standou Máchou nedávno ve zkušebně v rámci přípravy nové nahrávky stahovali figury, které napsali před dvaceti lety AC/DC. Vzpomeňte, jak Björk hraje standard Like Someone in Love. Nebo Mike Patton Easy Like Sunday Morning. Každá písnička se dá zahrát na hodně způsobů, na různé nástroje a tak dále. Předtím jsem to nevěděl tak jasně, jen jsem měl dojem, že ta vypjatá, expresivní poloha vlastně už přestala být jediným vhodným sebevyjadřovacím prostředkem, nebo tak něco. Teď, po těch letech, se to dá všechno krásně spojit - nad elektrickým duněním zpívat jemně, a v duu s kontrabasem se naopak pěkně nakřápnout.
HN: Dovedete si představit trvalejší obnovu některé z jednorázově vzkříšených kapel, třeba v případě, že to v Plzni na pódiu mimořádně zajiskří?
Uvidíme, třeba dokonce vznikne šest sedm zcela nových a převratných konstelací či rovnou těles a v této době, která hudebníkům "vyloženě přeje", najdou jedno každé nový rozměr hudby a obrovské množství nekriticky nadšených posluchačů.
HN: Nebude problém v jednom zhuštěném bloku vystřídat několik žánrů, "přepnout" řadu odlišných hudebních nálad? Tedy on i barový profesionál zvládne v jednom bloku rock, disko, swing i tango, ale vzhledem k feelingu...
Vůbec. Tím, že tam bude jedna rytmika, Jirka Slavíček a Robert Balzar, jeden aranžérský mozek Filipa Jelínka a ultraflexibilní harmonizátoři Jarda Friedl a Standa Mácha, že všechno zvučí Bert Neven, který nás všechny zná... Normálně si hezky pěkně zahrajeme těch pár písní a bude.
HN: Otázka je to častá, ale vzhledem k okolnostem se vnucuje: Jsou pro vás hudební ceny důležité, nebo jsou jen příjemnými věcmi posbíranými po cestě?
Ach. Ano, jako bych tu otázku už někde slyšel. Jako každý, v lokálním měřítku extrémně talentovaný muž středního věku jsem tak vysoko nad věcí, jak jen to je psychicky únosné. Příjemné věci posbírané po cestě, o kterých dobře vím, mám nezkompletované a několik let přechodně v bedně na polici v komoře. Dobrý dialog s všímavým a erudovaným kritikem, radost posluchačova, uznalé poplácání od kolegy hudebníka jsou ze stejné kategorie jevů. Kdybych byl přeskromný, což se extrémně talentovaným mužům středního věku v globálu běžně děje, řeknu, že jsem vážně rád, že někoho zajímá, co a jak dělám, děláme.
