Je to moje poslední deska, říká dvaasedmdesátiletý Pavel Bobek o novém albu Víc nehledám, které je věnováno písním a památce Johnnyho Cashe.
Česká country legenda mluví o radosti z nové desky a o smutku ze situace kolem knihovny Jiřího Kaplického, který byl jeho dlouholetým přítelem.
HN: Jak dlouho ve vás zrála touha vzdát hold svému dávnému vzoru a natočit album s jeho písničkami?
Nápad přišel od firmy, já bych si na to sám od sebe možná ani netroufnul. Řekl jsem si, že je to krásná výzva a chopil jsem se jí s velkou radostí. Cashe sleduju v podstatě od začátku; už v roce 1957 jsem s nadšením poslouchal jeho první písničky... a znám i ty poslední American Recordings.
HN: Velká část CD se nahrávala přímo v kolébce country music, v Nashvillu, za účasti tamních muzikantských špiček. V čem to bylo jiné než natáčení doma?
Překvapilo mě klasické vybavení, jak z šedesátých let. Vládlo tam nesmírně příjemné ovzduší - všechno bylo great a no problem. V Čechách jsou taky výteční studioví muzikanti, ale občas si o sobě příliš mnoho myslí. Tady se špičkoví hráči, kteří běžně natáčejí například se Stingem, chovali úplně normálně. Navíc, kolikrát jsme se v minulosti pachtili s tím, aby písnička zněla "americky"... a oni to mají v krvi. Producent Luboš Malina měl pravdu, když tvrdil, že ačkoliv letenky něco stojí, nebude to dražší než doma. Pánové to měli nahrané raz dva a ještě k tomu nesmírně dobře.
HN: Našel jste čas popovídat si s Davem Roem, který hrál u Johnnyho Cashe deset let na kontrabas?
S Davem jsme se bavili spíš o Praze a svíčkové... Ale harmonikář Charlie McCoy mi říkal, že byly dvě osoby v jeho životě, které když vešly do místnosti, tak prostě vešel "Někdo". A to byl Elvis Presley... a Johnny Cash.
HN: Přetextovat Cashe, to není jen tak, zvlášť u notoricky známých písní, jako je I Walk The Line. Vycházelo se z originálů i tematicky, nebo bylo prvotní, aby to šlo dobře do úst?
Tenhle text jsem napsal výjimečně já, je to jeden z mých asi pěti za celý život. A já jsem tedy šel po předloze striktně. O to jsem se ale snažil vždycky, celých těch padesát let.
HN: Nacházíte u Johnnyho Cashe nějakou paralelu s vaším životním příběhem?
Když si vzpomenu na film Walk The Line, který jsem tady v Praze uváděl, tak asi ty mladické výpady plné alkoholu a holek. To bylo vlastně úplně stejné. A taky mám jednu lásku, jednu ženu. On měl tedy dvě, ale ta zásadní, June Carterová, s ním vydržela desítky let. A když umřela, umřel taky. Já bych nechtěl umřít později než moje žena, já ji strašně potřebuju.
HN: V těchto dnech je už na plátnech možno vidět dokument Oko nad Prahou o Janu Kaplickém, kde jako jeho velký kamarád vystupujete. Mluvil jste do scénáře?
Ne, já jsem tam pouze účinkoval. Točilo se mimo jiné u nás na zahradě, byla to pro nás ohromná legrace. Nikdo netušil, že to skončí tak smutně. První bída je, že v den, kdy se mu narodilo dítě a ještě dopoledne mi volal, že odpoledne přijde, nepřišel... večer byl mrtvý. A druhá bída je, že Praha nebude mít knihovnu, o což se postarali politici a - co je ještě horší - i mnozí kolegové architekti.
HN: Podle vás už současný vývoj možnost stavby knihovny vylučuje?
Došlo k machinaci s pozemky, nápady pana Knížaka, že by to mohlo stát na Pankráci, to je přece strašná pitomost. Jako vystudovaný architekt vím, že když se něco projektuje pro určité místo, nemůže to být posazené ani o deset metrů dál. Teď se ještě navíc tvrdí, že už nejsou ani peníze... Takže knihovna není. Přišli jsme o krásnou stavbu, na niž by se chodili dívat lidé z celého světa. Jako se chodí dívat na kdysi také opovrhovaný a nepochopený Tančící dům.
HN: Proč byla celá ta kauza tak zpolitizovaná?
Začal to všechno pan prezident, když prohlásil, že se připoutá řetězem k bagru, pokud by se mělo začít stavět. Měl to udělat a byl by klid. V návaznosti na to otočil o sto osmdesát pan primátor Bém, prezidentova prodloužená ruka. Kaplický mi líčil, jak ho chvíli předtím Bém plácal po zádech, že knihovna je báječná a že se na ni těší.
HN: Nehrozí určitá jednostrannost vzhledem k tomu, že film vznikal pod patronátem Kaplického manželky Elišky?
To víte, že to bude trochu tendenční. Ale to je přirozené.
HN: Neměl jste někdy chuť toto téma vtělit do muziky? Nebo ta dvě pole oddělujete?
Spíš jsem neměl příležitost, moc textů jsem za život nenapsal. Kdysi byl možná na příbuzné téma Můj rodný dům.
HN: Co mají společného muzika a architektura?
Velmi mnoho. Melodii, harmonii, barvu, zvuk, kontrapunkt, výšku, hloubku... O tomhle jsme si s Kaplickým často povídali. On nebyl muzikant, zpíval dokonce falešně, ale hudbu miloval.
HN: Stále vás naplňuje stát na pódiu a harcovat se po vlastech českých?
Ano, je to určitá droga. Když jsem byl nemocný a rok a půl jsem nemohl zpívat, moc mi to chybělo. Před vstupem na pódium mám sice vždycky trému, abych to nepokazil. Ale jak tam vlezu, všechno spadne, pak je najednou po koncertě a já si říkám: Skvělý. Skvělý řemeslo.
