Délky mých improvizací závisí také na počasí, říká Bobby McFerrin

Desateronásobný držitel Grammy Bobby McFerrin byl ve chvíli nástupu na scénu počátkem osmdesátých let řazen mezi jazzmany. Udivoval bohatstvím a technickou precizností scatovaných improvizací. Záhy na to vzbudil senzaci dobrodružnými koncerty, na kterých se spolehl jen na svůj mimořádně ohebný hlas, schopnost skokově střídat rejstříky, naráz obstarávat melodii i harmonii, ale údery do hrudi i členitý rytmus a vyvolávat tak dojem celé kapely. Z tohoto principu vychází také McFerrinova nejproslulejší nahrávka Don´t Worry, Be Happy, pořízená množstvím playbacků bez jediného hudebního nástroje, která je zase pop music v tom nejpravějším slova smyslu. Později začal McFerrin, jehož oba rodiče byli klasickými zpěváky, včleňovat do stále se rozšiřující hudební koncepce i témata a celé části přejaté z vážné hudby, jíž se pak intenzivně věnoval také za dirigentským pultem symfonického orchestru. Zároveň stále spolupracoval s jazzovými mistry (pianisté Chick Corea a Herbie Hancock), anebo s virtuózy vážné hudby otevřenými k volným kreacím (cellista Yo-Yo Ma). Jindy je zase obklopen vokálním souborem pohotových improvizátorů pod vedením Rogera Treece. Ten je také duší nového McFerrinova titulu VOCAbuLarieS.