S posledními tóny jedinečného Stevieho Wondera skončil včera největší festival pódiového umění na světě. Když se před čtyřiceti lety na Worthy Farm na jihozápadě Anglie nedaleko městysu Glastonbury konal poprvé, platila se za vstupenku jedna libra, mléko od místních krav bylo zdarma a Wonderovi se ještě říkalo Little Stevie.

Během té doby se z hippiesácké oslavy volnosti stala přepečlivě zorganizovaná akce pro bezmála dvě stě tisíc lidí. Vstupenky na letošní ročník v hodnotě 238 liber (bratru za sedm tisíc korun) byly přes internet prodány během rekordních dvou hodin. Festival v Glastonbury je totiž z jednoho pohledu velké povyražení, mejdan, z druhého pochopitelně obrovský byznys.

První nedočkaví (a bylo jich přes sto tisíc) se před branami Piltonského údolí zvícího velikosti třeba Ústí nad Labem sešli už ve středu ráno. V tomto případě šlo také o společné "sdílení" infarktového fotbalového utkání domácího týmu se Slovinskem, což byl i pro nefanoušky ohromný zážitek.

Nad princem vyšlo slunce

Festival jako takový začal ve čtvrtek, oficiální část až v pátek. Na úvod se zcela neočekávaně dostavil princ Charles, aby pozdravil účastníky a zakladatele festivalu Michaela Eavise osobně - věc nevídaná, stejně jako počasí, které festivalové návštěvníky provázelo.

Prudké slunko žhnulo na beztak už seschlou trávu a po mnoha letech, kdy se lijáky zkrápění diváci koupali v bahně, bylo i toto nesnesitelné vedro docela příjemné.

Na osmnácti hlavních pódiích a mnoha malých vedlejších bavily diváky přes dva tisíce kapel, sólistů, divadelních souborů, klaunů, recitátorů - od těch nejslavnějších až po příležitostné kutálky.

Z hlediska hudebního fanouška mohl být prvním dnem leckdo zklamán: hvězdami dne měli být slavní U2, leč kvůli Bonově zranění přišla náhrada nečekaná. Virtuální "komiksová" kapela Gorillaz odtajnila svou podobu a spíš happening než koncert (včetně smyčcového orchestru, mnoha sboristů, pantomimy a doprovodných filmů) měl střídavou úroveň.

Jeden z "otců zakladatelů" Damon Albarn si na jeviště pozval třeba Lou Reeda nebo Marka E. Smithe z The Fall, ale k jádru hudby měli blíž třeba takoví The Stranglers, dávní punkoví hrdinové, a především Willie Nelson, snad hlavní doyen country hudby (a velký inspirátor Boba Dylana) či američtí psychedeličtí humoristé Flaming Lips.

Hrdina této dekády

Sobota byla hodně bohatá na "svěženky", tedy začínající kapely, a přesuny mezi tolika pódii byly častější a taky komplikovanější. Dorazil totiž i zbytek diváků, takže večer už jich bylo za branami festivalu 178 tisíc.

Mezi největší překvapení patřili obnovení Reef - velmi razantním rockem nastartovali den plný unikátních vystoupení. Nejspíš nejlepší byli Dead Weather, kapela vedená polovinou někdejších White Stripes Jackem Whitem. Podobně jako americkému písničkáři Beckovi patřila devadesátá léta, zdá se, že hrdinou té další dekády je nesmírně talentovaný White.

Mezi opravdovými "svěženkami", zářili The National (pod svá křídla si je vzal sám Bruce Springsteen), fantastický elektrický folkař Devendra Banhart a také razantně rockoví The XX.

Velké hvězdy večera jako Shakira či Pet Shop Boys snad neměly naznačit příští směřování festivalu. Sobotní finále na pyramidové scéně (té největší a nejslavnější) patřilo zdejším rodákům, dnes hvězdám, výborně sehraným Muse. A když na závěr jejich vystoupení se kytary na pódiu chopil The Edge (jedna čtvrtina U2 jako náplast), bylo publikum nadšeně omdlelé - anebo že by to bylo z horka?

Svěženky a machři

Neděle, která bývá obvykle odpočinková, nabídla tentokrát velmi vzrušující program: Kytarová smršť pod taktovkou Slashe, něžně jazzová Norah Jones, starý dobrý bigbít Kinks (zastupovaný jejich šéfem Ray Davisem), neworleánský čaroděj Dr. John - zkrátka samý machr.

A svěženky? Rozhodně Grizzly Bear, takoví Beach Boys nového tisíciletí, či brooklynští Hold Steady a pak další a další.

Hudba létala vzduchem, otřásala zemí a radovali se i keltští skřítkové, kteří zde dle pověstí mají někde u posvátného kopce Tor vchod do své říše.