Do svého alba Aphrodite se Kylie Minogue pustila v jednom z nejpohodovějších období svého života. Daleko za ní byly vážné zdravotní problémy s rakovinou prsu z poloviny nultých let.

Rok před tím, než začala Afroditu natáčet, udělila královna v Austrálii narozené divě Řád britského impéria, a nahrávání alba probíhalo v euforii nad až nečekaně úspěšným severoamerickým turné.

Je skoro neuvěřitelné, že přes dvaadvacet let, po které působí v hudebním byznysu, to bylo její první velké turné po USA. Kylie totiž spolu s Robbiem Williamsem patří do specifické kategorie umělců, kteří jsou úspěšní po celém světě, ale ve Spojených státech se jim nedaří prorazit blok. Zlé jazyky cynicky tvrdí, že jsou na americký trh příliš kultivovaní.

Šedesátá léta versus disko

Aphrodite je deskou, která se snaží spojit dvě základní složky Kyliina repertoáru. Když jako dvacetiletá bodovala poprvé v britských hitparádách, patřila ke skupině interpretů, kteří získávali slávu pod křídly slavné produkční trojice Stock-Aitken-Waterman.

Tento tým pro ně vytvářel jednoduchý repertoár, v němž hrály důležitou roli chytlavé melodické písně, často oprášené hity ze začátku šedesátých let. Od poloviny devadesátých let zpěvačka naopak experimentovala s elektronickými tanečními trendy, postavenými často víc na energii a čitelných rytmech, které naopak melodii někdy upozadily.

Co jiného může z podobné koncepce vzniknout než písně vzdáleně připomínající klasiky elektronické taneční hudby Erasure. Úvodní singl All The Lovers patří přesně do této kategorie. Rafinovaně jemný syntetický základ a výrazná melodie se v refrénu podle jejich receptu promění v chytlavou diskotékovou hymnu, která strhne klubové publikum k tanci a zpěvu zároveň.

K tomu, aby vytvořila své jedenácté album, spotřebovala Kylie Minogue kromě hlavního producenta Stuarta Price šestnáct dalších producentů a natočila přinejmenším dvojnásobek skladeb, než bylo potřeba. Pro vyznění desky je podstatné, že z původní koncepce vypustila všechny balady, takže se album řítí vpřed tempem nabouchané diskotéky.

Je to opravdu o něco méně než 45 minut tance. Pokud ale člověk album jen poslouchá, z řady písní má pocit kolovrátkovitého opakování, hlavně ve vokální lince. Kylie, vědoma si navíc svých omezených pěveckých možností, proto využívá nepřeberné množství různých filtrů a nastavení mikrofonů, čímž zní její popěvky pestřeji.

Příjemná popová klišé

Kylie Minogue bývá často srovnávána s Madonnou. Podobně jako Madonna není zpěvačkou obdařenou dobrým hlasem, ale osobností, v níž dominuje především kreativita a cílevědomost. Neumí dát tuctovému, prázdnému hlasu lásku a cit, ale dokáže to nahradit energií a živelností. Možná proto se může tu a tam zdát, že je až moc snaživá a přehrává.

Oproti své stárnoucí americké konkurentce je určitě méně bombastická a zároveň se netrápí s žádnou jógou, kabalou nebo kosmickým vědomím. Než se s tím babrat povrchně a snobsky jako Madonna, tak raději vůbec ne. Středoevropany také potěší, že neprudí s hip-hopem a rapem. Je to dílo klasické afektované divy, ale její popová klišé jsou o kapku normálnější, než co nám nabízejí hvězdy americké scény.

Aphrodite je deska obdivuhodná smyslem zpěvačky a jejího producenta pro perfekci. Všechno do sebe zapadá, tak jak má, všechno je perfektně vyvážené, v žádné písni se neobjeví ani známka něčeho nečekaného nebo neobvyklého. Ne proto, že by to autoři nedokázali pro zpěvačku napsat, ale proto, že to nikdo od Kylie nechce a nečeká. Říká se tomu "přesné zacílení produktu".

Související