Sting večer v Praze představí své hity zahalené do symfonického hávu

Propojení rockových a popových interpretů s filharmonickými tělesy často skončí rozpaky. Stingův koncert s londýnským Royal Philharmonic Concert Orchestra by mohl představovat čestnou výjimkou. Naděje vzbuzují kladné recenze turné i zdařilé album Symphonicities. Přesvědčit se můžeme dnes od 20 hodin v pražské O2 areně.

Oproti albu Symphonicities bude Stingův koncertní repertoár značně rozšířen. Na rozdíl od nahrávky zazní i skladby Russians či A Thousand Years a neměla by chybět ani erbovní balada Every Breath You Take.

Kroky ke "klasice"

S přesahy do "klasiky" koketoval Sting v poslední době často. Stačí připomenout album Songs From The Labyrint (2006) s interpretacemi písní renesančního skladatele Johna Dowlanda či loňský vánoční titul If On a Winter's Night, na kterém zazněly i ohlasy staré hudby.

Do spolupráce s většími tělesy se však nepouštěl, pokud nepočítáme hostování jazzového orchestru Gila Evanse ve Stingově verzi Hendrixovy písně Little Wing z roku 1987.

Záminku k prvnímu zaranžování písní do klasicizujícího hávu poskytla loňská nabídka, aby Sting zazpíval na výročním vystoupení Chicago Symphony Orchestra. Letos v lednu následovalo další pozvání, tentokrát od Philadelphia Orchestra. Stinga zpěv s filharmonií v zádech nadchl, označil ho dokonce za jeden z vrcholných momentů kariéry. A rozhodl se uspořádat "symfonické" turné pod vlastní taktovkou.

Nemalé náklady na turné zajistil Stingův promotér Live Nation díky sponzoringu firmy Xerox.

Cesta z autorské krize

Samotný Sting svoje symfonické aktivity lehce shazuje. "Je to tak trochu kabaret, cosi na půl cesty," utrousil 10. července v rozhovoru pro britský list Telegraph. Zároveň se však hájí, že nesklouzl k obvyklé praxi nechat orchestr pouze podložit písně jednoduchými "kily": "Snažím se vytvořit něco nového na rozhraní popu a symfonické hudby. Myslím, že vybrané písně mají dostatek různých harmonických postupů, aby to ospravedlnilo, že je hraje orchestr."

Je pravda, že Sting se dokázal vyhnout jak přílišné jednoduchosti a nasládlosti, tak tupé bombastičnosti typické pro méně zdařilá spojení rockerů s filharmoniky (Kiss, Meat Loaf, Metallica). Potěší zdravá "žahavost" aranžmá, díky které dokáže orchestr funkčně odpichovat rockové riffy i popové refrény.

Ovšem při vší úctě nelze okecat, že jde o další recyklaci staršího materiálu. Sting v minulosti přiznal, že mívá autorské bloky, kdy několik let nedokáže složit nosnou kolekci písní. Možná proto zatím rezignoval na autorská alba a uchýlil se k interpretacím.

Past na snoby

Aniž bychom se chtěli dotknout něčího vkusu, snahu "povznést" popové hity klasicizujícím aranžmá by šlo považovat i za podbízení kulturním snobům.

Některým "náročným" posluchačům, kteří nad obyčejným popem a rockem ohrnují nos, ale do sofistikovanější koncertní hudby nejsou ochotni pronikat, mohou podobné crossovery připadat jako ideál krásy. Podobné podezřívání ostatně doprovázelo už první pokusy kapel The Nice či Moody Blues o spojení rocku s orchestrem v 60. letech.

Zmíněné pochyby ovšem neznamenají, že tomu tak musí být i ve Stingově případě. Ani nepopírají fakt, že spojením rocku či popu se symfonickou orchestrací může vzniknout nová kvalita.