ALBUM

Eric Clapton
Clapton
Warner Music 2010

Když má někdo na svém kontě stovky nahrávek s různými soubory a osmnáct sólových alb, je skoro jisté, že to devatenácté bude nejspíš zbytečné.

Eric Clapton je výjimka. Jeho nová deska s názvem Clapton znamená v pětašedesáti letech ještě jeden posun. Poslední desky signalizovaly další zjemnění kytarového stylu a novinka v tomto trendu pokračuje.

Zatímco dříve akcentoval buď bluesovou, nebo countryovou stránku svého křehkého Tulsa soundu, tentokrát do jeho hudby vpadl neworleanský jazz a spolu s blues ovládl většinu písní. Clapton se tak stal novodobým kytarovým Louisem Armstrongem.

Dřevní blues v novém hávu

Album je namícháno ze tří různých, ale Claptonovým výrazným stylem spojených prvků. Nejvíc je klasických kousků, derivovaných jejich původními interprety z delta Blues. Dokládají to písně hudebníků Sona Jacksona, Little Waltera, Roberta Wilkinse a úplně neznámého Lane Hardina, který si říkával Arkansas Johnny Todd. Většinou jsou to málo známé nebo dokonce úplně obskurní tituly.

Druhou složku tvoří klasické standardy z třicátých let. Clapton jim dává melancholickou klubovou Atmosféru (Rockin Chair, Berlingova How Deep Ids The Ocean nebo závěrečný jazzový šanson Autumn Leaves) nebo je posouvá směrem k neworleanské hudbě. Kvůli takové chvíli stojí za to poslouchat muziku.

Většina standardů je vybrána tak, aby desce dodala sladce sentimentální a trochu hořkou náladu těžkých časů v životě, který i přesto stojí za to žít.

Třetí část tvoří modernější věci. Dvě skladby, které napsal J. J. Cale, jsou nejblíže klasickému Claptonovu zvuku z posledního dvacetiletí. Křehké, tiché, elegantně odsýpající melodie si s Claptonem zazpívá sám autor. Šéf kapely napsal pouze jedinou skladbu, Run Back To Your Side.

Je o něco energičtější než ostatní skladby a Claptonova elektrická kytara si v ní po způsobu jižanského blues rocku povídá s dvěma dalšími kytarami. Lynyrd Skynyrd nebo jiná tamní kapela by olízla všech deset, ale Clapton už napsal řadu lepších věcí.

Nejkrásnější sólo

Clapton tvrdil, že neměl žádnou koncepci toho, co natočí a vydá, ale "nakonec věci dopadly líp, než jsem si představoval". Nejspíš proto, že hudební názor všech, kdo skladby nahrávali, byl tak kompaktní a jasný, že ze skladeb zní hluboké porozumění.

Je důležité si povšimnout, že Clapton není tentokrát jediným, kdo sóluje. Hodně sól - a opravdu nádherných - přenechává svým jižanským kolegům Doylu Bramhallovi II a Dereku Trucksovi, kteří s ním jsou hluboce duchovně provázáni.

Ozdobou mezi hosty je ovšem největší žijící jazzový trumpetista Wynton Marsalis, který si vystřihne dvě sóla, z nichž to první, v How Deep Is The Ocean, je svým až sentimentálním charakterem jedním z určujících prvků alba. Nakonec nejkrásněji stejně sóluje sám Clapton. V závěru balady Autumn Leaves, na samém konci desky, vystřihne jedno z nejkrásnějších sól, jaké kdy natočil.

Clapton je dobrá deska, i když ne úplně rocková. A menší porce energie navíc by také neškodila.

Související